Vidět nevěstu před svatbou nosí smůlu. Nebo ne?

Vidět nevěstu před svatbou nosí smůlu. Nebo štěstí?

Jáj :DD dostala jsem (podle mě) dobrej nápad, tak se vám ho tady pokusím ztvárnit :DDD Tak snad se bude líbit a obdarujete tenhle příběh pár vote ;) děkuju za přečtení a PŘÍBĚH SE NEODEHRÁVÁ V DNEŠNÍ DOBĚ  ;) 

 „Dobrá tedy," přikyvuje žena ve středním věku po boku svého muže, sedíc na rozlehlé terase přilehlého domu, naproti dvojici sedí druhý pár a radostně pokyvuje hlavou, zatímco jejich potomci se prohánějí po rozlehlém parku, patřícímu k domu. „Tak tedy až vašemu děvčeti bude sedmnáct," přivětí muž a vzhlédne na svou choť. Muž i žena přikývnou a naposledy si upijí ze šálku vynikajícího anglického čaje. Poté už hledí na bezstarostnou dívku, která pobíhá s o pět let starším chlapcem po parku. Zdají se jako by se znali od narození, ale opak je pravdou. Děvčátko je tu dnes poprvé, avšak se s chlapcem velmi rychle spřátelilo. Kdo by řekl, že tito dva budou za několik let stát bok po boku u oltáře, jak se již jejich rodiče rozhodli. Kdo by tušil, že to tak bude, i kdyby k tomu měli být přinuceni. Muž se ženou se zvednou a rozloučí se: „Nechť se vám i vašemu synovi daří. Na viděnou vznešená Eufrodit a na viděnou i vám Tomasi," „Děkujeme, ať se daří i vaší dceři a za jedenáct let na viděnou," odvětí žena v lehkých letních šatech a péřovém klobouku. Páry se rozloučí a šťastní rodiče odjíždějí i s dcerou do svého sídla. „Snad se ještě někdy uvidíme," pousměje se dívenka na chlapce a už cupitá s svými rodiči....

...

Jíž devět let uplynulo od onoho dne kdy byli Elisa a Zayn sobě zaslíbeni. Už devět dlouhých let se ani na minutku nespatřili. Dnešní den je, ale výjimečný. Nyní už patnáctiletá dívka, oděna do lehkého letního oděvu se prochází parčíkem a sní o dokonalém životě. Avšak netuší, že její život už je do puntíku naplánovaný. Netuší, že ji rodiče zaslíbili muži, kterého viděla jednou a to před devíti lety, v den kdy se vše dohodlo. V poslední době už rodiče zaslechla mluvit o jakém si obřadu, ale nikdy tomu nevěnovala pozornost, vždy jen zakroutila hlavou a déle se tím nezabývala. Možná kdyby se nad tím jednou zastavila, věděla by co ji za dva roky čeká...

Jak se tak prochází parkem, zaujme ji muž, spíš mladík, sedící na lavičce u jezera a něco si horlivě čmárá do notesu. Dívka sebere odvahu a přikráčí o něco blíže. „Mohu?" zeptá se mladíka a tím ho vyruší v jeho dosavadní činnosti. „Ale jistě," usměje se a poposedne si, aby si dívka mohla přisednout. „Smím se zeptat co to kreslíte?" opatrně nahlédne do bloku. „Jistě. Jmenuji se Zayn," představí se mladík s čokoládovýma očima, havraními vlasy vyčesanými vysoko do nebes a plnými malinovými rty. „Máte talent, Zayne," pochválí dívka Zayna. „Děkuji. Můžete mi tykat..." odmlčel se, čekajíc, že ho dívka doplní. „Elisa," usměje se. „A také mi můžeš tykat, Zayne," dodá s úsměvem na jejích tenkých rtech. „Dobrá. Děkuji Eliso, " usměje se. Dívka se zahledí na kresbu v mladíkově notesu a zamyslí se. „Kdo je to?" zeptá se po chvíli a opět vzhlédne k Zaynovi. „Já nemám tušení. Tuhle dívku jsem poznal ve svých deseti letech, pamatuji si, že u nás byla s rodiči. My jsme skotačili v parku za naším domem. V ten den jsem ji viděl poprvé a také naposledy. Od té doby na ni nemohu přestat myslet. Je neuvěřitelné, že bych se dokázal do někoho zakoukat v tak útlém věku. Už ani nedoufám, že ji někdy potkám," povzdechne si Zayn a vezme si nazpět notes. „Páni, byla krásná, ale někoho mi připomíná. Kéž bych věděla koho, abych ti mohla pomoci," posmutní dívka. „Nezabývej se tím. To už je dávno a já pochybuji, že se někdy znovu potkáme. Tak neprojdeme se?" pousmál se a pomalu se zvedal. „Ano, to bychom mohli," usměje se i dívka a vydají se bok po boku napříč parkem...

„Vím, že je to neslušné, ale mohl bych se zeptat na tvůj věk?" zpomalí Zayn. „Jistě. Je mi patnáct a kolik je tobě?" vzhlédne ke stojícímu Zaynovi. „Mně je devatenáct a za dva roky se budu ženit," povzdechne si Zayn. „Opravdu? A s kým?" vyvalí oči Elisa. „Ano, rodiče se dohodli s nějakou rodinou a já byl už v mých deseti zasnoubený. A nemám nejmenší tušení s kým," sklopí pohled na své špičky. „To bych nechtěla. Já sním o tom, že si vezmu někoho koho budu milovat a ne někoho, komu mě zaslíbili rodiče," zasní se dívka. „To je můj sen také" zesmutní Zayn. Po chvilce se opět rozejdou po břehu jezera a horlivě si povídají. O rodině, přátelích, vztazích, oblíbených věcech, koníčcích a o všem možném, vždy si najdou nějaké téma, které ještě neprobrali. Navečer, když už se začíná stmívat se rozloučí a domluví se, že se tu zítra znovu setkají. A také se tak stalo, Zayn a Elisa se scházejí každý den a oběma začínalo docházet, že k tomu druhému cítí něco víc než přátelství...

Jenže v den, kdy se Elisa rozhodne Zaynovi říci své city, Zayn nedorazí a ona tam jako hloupá sedí na lavičce a čeká, čeká již několik hodin. Nejde, nikde nikdo. Už ji to nebaví, a proto se zvedne a sklesle odchází domů. Takto do parku chodí ještě několik dní, zda ho tam nepotká. Nic, není tam, už nikdy jej tam nepotkala. Se zlomeným srdcem prosedí celé dny ve svém pokoji, nejí, nespí. Konečně našla někoho, koho milovala a on se na ni takto vykašle.

...

Dva roky, dva roky už utekli od toho dne, kdy na jejich schůzku nepřišel a ona se s tím stále nevyrovnala. K tomu ji včera rodiče oznámili, že se bude vdávat. Po tom se zhroutila ještě více než byla doteď....

*POHLED ELISY*

Už je to přes dva roky, dva roky se trápím kvůli němu. Nejspíš si neuvědomuje jak mi tím ublížil. Už tak hrozný stav se mi zhoršil po tom, co mi rodiče oznámili, že se budu vdávat. To už jsem neustála a zhroutila se. Jak mi to mohli udělat? Vtom jsem si vzpomněla na Zayna... Vždyť on se má letos taky ženit. Co když,.. ne to je nesmysl.. prolétlo mi hlavou. Dny plynuly a rodiče chystali svatbu, já neměla náladu ani na to vylézt z postele. Celé dny jsem proležela v posteli, několikrát jsem i brečela. A moje pocity? Nenávist vůči rodičům, jak mi to mohli udělat a Zaynovi, že mě tam nechal čekat a nepřišel, smutek, zklamání, a znovu nenávist. Opravdu, kdo by chtěl být na mém místě? Nikdo.

Všechno to uteklo a já už stojím v pokoji obklopená disainerkami, kadeřnicemi, kosmetičkami a spoustou dalších ženských, které mě připravují na svatbu. Rodiče mi koupili šaty, nebyli nejlevnější, zaplatili téměř celou svatbu a zařídili ji prý rodiče mého nastávajícího...

Jsem připravená a už jsem ve svém pokoji sama. Mám objemné, dlouhé, bílé šaty. Vlasy mám sčesané do drdolu a v něm zapletené květy lilií. Jsem nalíčená, podle rodičů naprosto úžasně, mám bílé lodičky na vysokém podpatku, na kterých se skoro ani nedá stát. Jen tu tak sedím na posteli a přemýšlím nad tím co se za posledních několik let odehrálo. Z přemýšlení mě vyruší zaklepání na dveře. „Dále," špitnu. Dveře se pomalu otevírají, ale já jim nevěnuji pozornost. Jen tak koukám do zdi. „Já vím, že bych tu neměl být, ale..." zarazí se uprostřed věty a já se rychle otočím. Ve dveřích stojí Zayn v obleku a kouká na mě stejně jako já na něj. „Proboha co tu děláš?" vydechnu. „Já se tu žením." zašeptá. „A nejspíš si beru tebe..." dodá. „Panebože," vydechnu. Zayn si ke mně přisedne. „Jak se cítíš?" zeptá se téměř neslyšně. „Jak se cítím? Jak se cítím? Co myslíš? Před dvěma lety jsem potkala člověka, do kterého jsem se zamilovala, a když jsem mu to chtěla říct nepřišel na naší schůzku a následující dny se nikde neukázal. Ani další dny, týdny, měsíce. Já nevylezla z pokoje, jen jsem spala a brečela. Po dvou letech mi rodiče oznámí, že se budu vdávat, čímž se moje sny rozplynou a já se propadnu ještě níž. A teď si sem jen tak nakráčíš a zeptáš se mě jak se cítím?" u poslední věty se mi zlomí hlas a já cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Promiň. já... já nevěděl, že se moji rodiče dohodli zrovna s tvými." špitl. „A řekneš mi, proč jsi tehdy nepřišel?" vzlyknu. „Když rodiče zjistili, že se s někým scházím, nakázali sluhům, aby mě hlídali a já už nikam nemohl... Ani nevíš jak moc mě to mrzí. Nechtěl jsem ti ublížit." posmutní se sklopeným pohledem...

„Teď už je to jedno, jsi tu se mnou a..." odmlčím se. „A..?" zeptá se. „Miluji tě," špitnu. „Já tebe také," usměje se. „Kde-kde jsi vzala tu fotku?" najednou se zeptá a ukáže na jednu z fotografií na mé zdi. „Ahh.. to jsem já," usměji se. „To není možné... Takže to jsi byla ty?" říká s údivem v hlase. Vytáhne z kapsy složený papír a otevře ho. Je to papír s kresbou ze dne, kdy jsme se poznali. „To je úžasné..." hlesnu. Zayn se otočí a pomalu se ke mně přibližuje k polibku, když se ve dveřích objeví matka. „Proboha, co tady děláš? Okamžitě jdi pryč! Nevíš, že to nosí smůlu?" zaječí máti. „Nebo štěstí?" zamumlám si pro sebe. Zayn si povzdechne a odejde...

A je to tady, kráčím uličkou k mému budoucímu muži. Nakonec si přece jen beru toho, koho z celého srdce miluji a on miluje mě. Koutkem oka pokukuji po sále, naše matky mají na krajíčku a moje babička už pláče. Přijdu k Zaynovi a usměji se na něj, poté se otočíme na faráře a on začne.........

„Ano," usměji se na Zayna. „Ano," usměje si i on ne mě. „Můžete se políbit," prohlásí a my se přiblížíme k sobě, až se moje rty dotknou těch jeho sametových, plných rtů. Ten nejkrásnější pocit na světě...

Tak doufám, že se trochu líbilo a mělo cenu to psát. Takovýhle druh píšu poprvé, takže nevím :/ je to 1660 slov :D trochu jsem se rozepsala :D tak děkuji za přečtení.         Kattynka