Mladá Srdce

Přání

Mám přání. Jako spousta lidí, co denně potkávám. A nejenom já, ale každý z Vás.
Lidé formující své přání skrze slova, myšlenky nebo činy.
Je to něco úžasného, nebo ne ? Přát si....

Byl chladnější den někdy na podzim loňského roku. Seděl jsem na lavičce v mém oblíbeném parčíku v centru Prahy, kde jsem zažil už spoustu věcí. A opět a zas nejen já.
Stromy by mohly vyprávět, co jejich oči viděly.  Co se takhle na jeden tenhle příběh podívat. Rozebrat ho do nejmenšího detailu a emoce, která v tu chvíli poletovala všude kolem. Ale především mezi lidmi, co tam pod tím stromem stáli.

Schovávali se před deštěm, který se zrovna přihnal.  Přišel z ničeho nic a bez pozvání začal rozhánět skupiny a páry lidí sedící na vyhlídce. Jen ty nejodvážnější tváře zůstaly. Ti co se schovali a nenechali kapky deště rozbít tu chvíli. Tu chvíli, jež by mohla být inspirací velkých i malých básníků. Veršotepců, spisovatelů, či jen člověka, co vypráví pohádky lidem, co se bojí spát.  Inspirací nejkrásnějších snů, co dneska mívám. 

Padající kapky odrážející se od kamenité cesty. To bylo to jediné, co bylo slyšet. Tu a tam tuhle stejnotvárnou symfonii vyrušil kilometr vzdáleny hrom. 
Ti odvážlivci co neutekli a nechali sílu přírody ať si zahraje na soudce jejich síly, tam stáli, nebo seděli. A koukali před sebe. Koukali se společně. Mladá srdce láskou spálená. Znajíc osud a přející si tu chvíli prodloužit do nekonečna. Nenechat slunce na obzoru zapadnout. Nenechat jejich den skončit. Protože sami neví, jestli není poslední .
Byl ? Možná... Kdo ví ? Tam až vzpomínky stromu nesahají. On nám může jen říct, jak vidí ty dva ve spěchu odcházet. Listy mává na cestu a přeje hodně štěstí. A doufá, že to nebude jen další přání větrem unášené jako ten list, který se válí opodál ve zmíněném parku.
Zežloutlý stářím. Ale pořád tam ležel. Stejně jako jizva, která se nikdy nehojí a připomíná.
Sklápím zrak od moudrého starce a hledím tím stejným směrem jako ti dva z příběhu. Byl to nádherný pohled. Slunce lámající se o dominanty města snů. Každý z paprsků mě hřál na tváři. Musel jsem se nad tím usmát. Jen hlupák by se v tu chvíli mračil. Cítil jsem sílu toho okamžiku, stejně tak jako ji museli zažívat oni dva. Bohužel tu ale sedím jen já se snářem a říkám si, který z nich to bude dnes.
Vstávám, obracím se k tomu místu zády a mávám na pozdrav Všem, co tam sedí a hledí dál. Jestli hledají něco v oblacích, tichu, nebo promlouvají o vzpomínkách starce. To už se nedovím.
Volným krokem. Žádný spěch . Výdech a nádech a jdeme dál. 
Nic mě nezastaví v dalším dobrodružství.  Lidé se na mě usmívají. Usmívám se i já ? 
Nějak jsem si toho nevšiml, ale ano. Asi je to všechno správně...

--------

Pokud jste dočetli můj další mindblow, tak vám gratuluji a děkuji :D 
Doufám, že se Vám to líbilo O:)

Zanechte svůj názor ve formě komentáře, či hlasu !

Díky <3