Né až tak strašná voda...

Tento příběh věnuju mojí nejlepší kamarádce, vlastně jsme jako dvojčata. A je taky do tohoto příběhu nasazená jako hlavní hrdinka. Sandro pro tebe ;) snad se vám příběh bude líbit.

"Ne, na to zapomeňte!!" zakřičela dívka na své rodiče. Je začátek léta a oni mají jet se svou partou jako každý rok sjíždět nějakou řeku. Jenže se její rodiče rozhodli vzít s sebou ještě jednu rodinu. Letos jich má být dvacet. Velký počet, i když jich bylo jen patnáct mívali problémy shánět volná místa. Letos s nimi má jet jejich dlouholetá kamarádka Annie a její syn. Dívka je v životě neviděla, jen o nich slyšela mluvit rodiče. Nikdy neměla ráda, když se do jejich party někdo přidával. Parta se jí líbila ve složení v jakém byla. To ale její rodiče nechápali.

"No tak Sandi, vždyť jsou to známí, proč je nechceš přijmout? A navíc tak konečně budeš mít někoho s kým by jsi si mohla rozumět." přemlouvala svou dceru...

*POHLED SANDRY*

"No tak Sandi, vždyť jsou to známí, proč je nechceš přijmout? A navíc tak konečně budeš mít někoho s kým by jsi si mohla rozumět." přemlouvala mě máma. "Proč je nechci přijmout? Protože mám naši partu ráda tak jak je a rozumím si v ní se všemi, takže nikoho novýho nepotřebuju" odporovala jsem. Byla jsem opravdu naštvaná. Nepotřebuju být dva týdny s nějakým nafoukaným frajírkem, který si myslí, že dostane všechno na co si vzpomene. To opravdu ne. Když už to mamku přestalo bavit odešla do kuchyně dodělat poslední jídlo s sebou...

Milovala jsem ježdění na vodu, ale letos se tam ani trochu netěším. Netěším se až budu muset sedět u jednoho ohně s nimi...

...

Dobaluju si poslední věci, jako mobil, peněženka, kosmetická taštička a něco do auta. Zavřu kufr a scházím po schodech do předsíně. Tam se obuji a vyjdu z domu, kde už rodiče netrpělivě přešlapují a sledují hodinky. "No konečně, kde jsi tak dlouho byla?" postěžovali si rodiče. "Aby jste se nezbláznili" protočím očima a hodím kufr do kufru ( :DDDD) . Následovně sedám do auta a strkám si sluchátka do uší. Rodiče na mě něco mluví, ale já je nevnímám. A možná, kdybych je poslouchala, dozvěděla bych se dřív, že budu ve stanu s Harrym, synem Annie. Jak absurdní. Já rodiče asi zabiju. 

Jsme v kempu a já stavím "náš" stan, protože Annie s Harrym se ještě jaksi nedostavili. Když je stan postavený, přinesu si karimatku, spacák a potřebné věci. Rodiče zatím připraví oheň na opékání. Postupně si sesedáme na deky okolo ohně. Krásně hřeje a jeho praskání mě uklidňuje a cítím tu pohodu. Taťka vyndá kytaru a začne hrát písničky, my zpíváme a pohybujeme se do rytmu, u toho si opékáme chleby, rohlíky, párky, maršmelouny a spoustu jiných věcí. Za ten rok se stalo tolik věcí, takže jsme měli o čem povídat...

Když byla zábava v plném proudu, přijel luxusní sporřák a v něm seděla Annie a Harry. "Annie. Konečně jste dorazili." vstala máma a pospíchala je pozdravit. Já se raději vypařila do stanu, už jen z pohledu na to auto se mi dělalo špatně. Nemám ráda bohatý lidi protože bývají namyšlení...

Ve stanu jsem si zalezla do spacáku, rozsvítila si přenosnou lampičku, vzala můj blok a čmárala si obrázky a různá slova, která mě napadla jsem skládala dohromady až z toho vzniklo něco jako text písničky. Když mě to přestalo bavit, dala jsem si do uší sluchátka a zaposlouchala se ho písniček natolik, že jsem si nevšimla, že někdo otevřel stan a vstoupil dovnitř...

"Ahoj" usmál se na mě. A já si až teď všimla, že tu někdo je. "Ehm.. Ahoj" řekla jsem suše. "Jsem Harry" napřáhl k tobě ruku. "Sandra" přijala jsem jeho ruku, ač se znechucením. "Proč jsi odešla, když jsme přijeli?" dál se vyptával. "Nemám za potřebí se tam vybavovat s namyšlenýma boháčema, kteří nedělají nic jiného než se jen váli." pronesla jsem nezaujatě. "Vážně si myslíš, že takový jsem?" uchechtl se. "Mě je to jedno" zamručela jsem a dál už se mu nevěnovala. Alespoň už se na nic nevyptával. Po půlhodině poslouchání jsem usnula...