Milý Jonathane,
ani nevím proč píši tento dopis, když vím, že není možné aby jsi si ho přečetl. Snad doufám, že ti andělé předají moje slova..
Chvíle strávené s tebou byly ty nejkrásnější v mém životě. Když jsme spolu za letních horkých dnů skákali do osvěžující průzračné vody v jezeře nebo v zimě seděli v tlustých pletených svetrech a ponožkách s horkými hrnky kakaa hledíc do krbu na prskající plameny ohně. Tenkrát jsem byla nejšťastnější dívkou pod sluncem. Stále když zavřu oči vidím tvůj zářící úsměv a cítím tvou vůní po jahodách. Obětovala bych svůj život jen abych cítila tvé objetí a mohla ho opětovat. Ale teď..teď mě místo tebe v noci objímá smutek a mě schází teplo tvé ruky. Tenkrát, když mi to řekli bylo mi jakoby mnou projel šíp. Jako kdyby lukostřelec stál nedaleko mě a čistou silnou ranou zasáhl moje srdce hořící střelou. Chtěla jsem být zase s tebou , ale doktoři mě stále nechtěli pustit. Byl jsi pro mě jako světlo ve tmě, lék pro nemocného, peníze pro chudého. Přála bych si vrátit čas a prožít to všechno znova. Jak šťastné tak i smutné chvíle..Dala bych cokoliv za chvíli s tebou.Přála bych si, abych byla na tvém místě já. Aby jsi dál mohl v noci pozorovat hvězdy, aby jsi dál mohl kreslit své překrásné obrázky a aby jsi si mohl dál užívat života.Dnes je to přesně rok. Rok co mi jíst nechutná, co mnou spánek a štěstí opovrhuje.
Snad se mi mé přání vyplní a budu ti smět pohlédnout do očí a říct jak moc tě miluji. Věřím, že někde jsi a usmíváš se na mě. Snad se již brzy setkáme na sametově bílých obláčcích a budeme opět šťastní. Už brzy se uvidíme, počkej na mě u nebeské brány.
S láskou, tvá Elis.
