Ztraceni v oceánu [JungKook]

*4*

„Nebreč." Slyšela jsem lítost v jeho hlase, ale přestože seděl přímo vedle mě, bylo to jako zpovzdálí.

Všude kolem to pískalo, jak silný vítr kolem řádil. Moře bylo rozbouřené a jedna vlna za druhou narážela do útesů opodál. Nebe se zlobilo a po těch několika bezesných nocí na pláži, vyčerpání a hladu, se nám rozhodlo naložit ještě tropickou bouřku.

Neměli jsme se kam schovat. A tak jsme v silném lijáku a zimě stále seděli pod palmou, schovaní pod jejími listy a zmrzlí až na kost. Voda útočila ze všech stran a v kombinaci s větrem mi kapky připadaly jako jehly, co se mi zabodávaly do těla.

„J-je mi z-zima." Vykoktala jsem ze sebe, klepajíc zuby. Bylo mi fakt hrozně. Nechtěla jsem být ufňukaná, ale už jsem neměla sílu. Tohle byl můj vrchol.

Měla jsem hlad, byla jsem nevyspaná, špinavá, nešťastná a měla jsem strach. Proč už nás někdo nepřijel zachránit? Proč tu musíme být?

„Já vím, mně taky." Ucítila jsem, jak mě konejšivě bere kolem ramen a tiskne k sobě. Zavřela jsem oči a čelo z boku zabořila do jeho ramena. Bylo mi jedno, že je jeho mikina mokrá, moje byla taky. Všechno bylo mokré, nebylo kam utéct před vodou a zimou.

Celou noc ani jeden z nás nezamhouřil oka. Když svítalo, déšť zpomalil až na konec zastavil úplně a zbyly po něm jen vzpomínky v podobě kapek na stromech a duhy, oba jsme ze sebe svlékli mokré oblečení a lehli si vstříc vycházejícímu slunci. Ještě chvíli jsem cítila zimu, ale jakmile bylo slunce dostatečně vysoko, konečně mi začalo být teplo a já usnula.

**

„Asi bychom měli něco udělat." Zamumlala jsem.

„Co jako?" optal se stejně unuděně. Slunce zase tak pařilo a my oba byli moc rozespalí. On se zdál očividně stejně unavený, jako jsem já.

„Udělat něco, kde bychom se mohli schovat, když to přijde zase." Poškrábala jsem se na loktu. Celé tělo mě svědilo z toho, jak neustále ležím v písku. Nedá se říct, že bych si na to za těch pár dní zvykla, spíš jsem se naučila to ignorovat.

„To už tady snad nebudeme, ne?" otočil ke mně hlavu a zamrkal tmavými řasy. Bílé tričko, které už vlastně dávno bílé nebylo, mu začalo prosvítat na různých místech. Nejsem jediná, kdo má problém s pocením. Navíc ty teplotní rozdíly v noci a přes den jsou šílené. Ještě jedna taková noc, kdy budeme oba mokří na kost a s takovou onemocníme.

„Nějak tomu přestávám věřit." Povzdychla jsem si.

„Myslíš, že nikdo nepřijde?" posadil se a unaveně si prohrábl střapaté vlasy. Natáhl nohy vedle mých a já se musela uchichtnout nad tou rozdílnou velikost.

„Nevím, ale jak dlouho už... deset dní? Vždyť o tom pomalu ztrácíme přehled."

„To je fakt." Přitakal. Za těch pár dní jsme tu akorát seděli a čekali. Zásoba sušenek, které byly poživatelné se nám pomalu snižovala. S takovou nebude za chvíli ani co jíst. Tedy ne, že by mě těch pár  krekrů dokázalo nasytit. Můj žaludek byl však za těch pár dnů už tak stažený, že vlastně... ony i stačily na to, abych se cítila na chvíli plná.

„Fajn, co tvoje noha? Jak přežila noc?" posunul se víc dopředu a já automaticky odvrátila hlavu, když začal rozdělávat látku.

„Je jí dobře... myslím." Zašklebila jsem se s pohledem upřeným na modré nebe.

„A vypadá dobře." Řekl to tak potěšeně, až mě to donutilo se podívat zpátky. Bylo to sice ještě trochu krvavé, ale rána byla poměrně dobře zacelená. Je pravda, že už mě to tolik nebolelo a pokud jsem musela na záchod, nechodila jsem ani s tou holí, kterou jsem měla jako podporu.

„Jestli půjdeme něco dělat, tak ti to ještě znovu zavážu, ale na noc bych to jen zalepil a nechal dýchat." Zkoumal to zblízka, a pak se natáhl pro sáček, kde byly ukryté všechny lékařské potřeby, které jsem byla schopná najít v kufrech. Bylo štěstí, že pár z nich bylo v plastových obalech, takže se do nich nedostala voda a daly se použít.

„Jak jen řekne pan doktor." Jemně jsem ho strčila do ramene a jako ozvěna mi byl jeho tichý smích.

„Ty, JungKookie, co vlastně děláš? Jsi student nebo už pracuješ?" zeptala jsem se a sledovala, jak obratně mi obvazuje nohu. Bylo to utažené dostatečně pevně, ale přitom se mě dotýkal tak jemně, až jsem to skoro necítila.

„Pracuju. Teda... pracoval jsem, po tomhle nevím, jestli to budu dělat." Odpověděl soustředěným hlasem.

„Proč ne?" zajímalo mě.

„To, co jsem dělal bylo přímo spojené s mými kamarády, kteří tu už nejsou. Takže asi proto." Po předchozím smíchu nebylo už ani památky a místo toho ho nahradil smutný tón jeho hlasu.

Opravdu jsem nechtěla touhle otázkou přivodit špatné vzpomínky a smutek.

„To je mi líto." Nenapadlo mě nic lepšího, co na to říct.

„Ono už je to stejně jedno, takže..." udělal malý uzlík, a pak se otočil čelem ke mně. Zvědavě a zároveň nechápavě jsem pozdvihla obočí.

„Byli jsme skupina. Zpěváci a tanečníci. V Koreji se tomu říká k-pop idolové."

Asi jsem na něj chvíli zůstala hledět. Strávila jsem v Koreji jeden rok na studiích. Jasně, že vím, co je to k-pop. Nikdy jsem se o to nezajímala nějak víc, ale vím, že je to tam hrozný marketing a lidi to žerou. Slyšela jsem i pár písní, ale zůstala jsem i přes čas strávený tam věrná západní hudbě.

„Byli jste hodně známí?" polkla jsem, protože se mi nahromadilo až příliš moc slin v ústech.

Chvíli zaváhal, ale pak přikývl.

„Měli jsme i tour po USA, což se hodně idolům z Koreje mnohdy vůbec nepodaří."

„Páni." Div jsem nehvízdla.

Tak to je fakt neštěstí. Nepochybně pro ně pro všechny bude truchlit třetina planety. Možná je tu ještě šance, že ti kluci někde jsou, a i další lidé, ale... jak velká asi je? To je právě to, moc velká totiž ne.

„Už se o tom nebavme. Pojďme raději vymyslet, jak se schovat před tím protivným větrem a případně i deštěm." Usmál se, přestože se mu to v očích vůbec neodrazilo.

Nechtěla jsem ho trápit, a tak jsem jen přikývla. Za jeho pomoci jsem vstala a společně jsme se dali do vymýšlení a následně i realizování. Rozhodla jsem se to všechno hodit za hlavu.

Okej, jsme sice tady a jsme sami. Máme toho možná málo, ale pomoc už je určitě na cestě. Tak si pojďme zahrát na Robinsony a pokusme se to tu přečkat, než přijde.