Poslední jednorožec

Nejhorší noční můra

Wernera

Tma. Šustění listí. Potom chvíle ticha. A výkřik.

Očima marně pátrám po jakémkoliv úkrytu. Svaly mě brní, v křídlech cuká. Chci vzlétnout a utéct z tohoto prokletého místa, ale vlastní tělo mě neposlouchá, nemůžu se ani hnout.

Tmavou oblohu prořízne bílý blesk a já sebou polekaně cuknu. Zahřmí, mraky se protrhnou a k zemi se nadpozemskou rychlostí řítí ledové dešťové kapky.

Zvednu hlavu k nebi a hlasitě zanaříkám, z nozder mi unikne obláček páry. V hrdle mi bublá, oheň se mi hromadí v žilách, připraven opustit bezpečí mého křehkého těla.

,,Wernero!"

Hlas mého bratra mě probudí ze strnulosti. Rozhlédnu se, v očích mám špínu a přes hustou clonu deště vidím sotva špičku svého ocasu.

,,Werdorbe!" Moje volání přehluší hrom.

Nevím, kde jsem, ale instinkt mi velí jasně. Utéct. Avšak, můj bratr je tady, někde blízko bojuje s bouřkou stejně jako já a čeká jen na mou odpověď.

,,Werdorbe!"

,,Tady!"

Trhnu sebou a otočím se za tím zvukem, vystrašená a promrzlá jako ještě nikdy. Nevidím nic, jen vodu a stromy hustého lesa, v němž jsem už tak dlouho uvězněná.

,,Tady, Wernero!"

,,Kde?" vřísknu, hlas se mi klepe. Ještě nikdy jsem se tak nebála. Nikdy.

,,Pojď za mnou, Wernero," prosí zlomeně, síla jeho výkřiků ho pomalu opouští.

,,Tak kde jsi?" volám.,,Kde?"

Náhle se vedle mě něco pohne. Vypísknu, ocas mi proletí nad hlavou a zanechá v mladém smrku vedle mě hluboké díry.

Z mlhy se utvoří přízrak, vznáší se nade mnou a propaluje mě zlomyslnýma očima. Couvnu, ale narazím do dvou stromů.

,,Ach, Wernero," promluví duch. Má hadí tělo a dvě velká křídla, z tlamy mu trčí sněhově bílé tesáky.,,Jsi pořád tak naivní."

,,Kdo jsi?" zeptám se. Tělo se mi rozklepe, cítím nebezpečí. Chci utéct, ale něco jako by mě drželo na místě.

,,Jsem tvá noční můra, Wernero. Tvoje nejhorší noční můra."

,,Wernero?"

Trhnu sebou, z očí se mi nekontrolovatelně valí slzy.

,,Wernero?" Nade mnou se sklání Hirador, křídla má ochranitelsky roztažená na obě strany.

Vyskočím a zavrčím, když si stoupnu na špičku křídla, které jsem měla doteď zmuchlané pod sebou.

,,Kde to jsme?" otáži se otupěle a sleduji, jak mi z ocasu odkapává horká krev.

,,Netuším," odpoví Hirador.,,Ale podívej, kdo je tady s námi."

Zpoza Hiradorova obrovitého těla vykoukne ušlechtilá hlava mladé jednorožčí samice.

Artemis.

Artemis, tentokrát v těle jednorožce, odhalí v úsměvu bělostné zuby. Hřívu má bílou jako sníh, ne černou jako její druhé já. Roh jí září a přeskakují v něm barevné jiskry.

,,A ostatní?" zeptám se znepokojeně, přičemž se nervózně ohlížím na všechny strany.

,,Nevíme, co se stalo. Najednou se naše spojení rozpadlo, všechno vybouchlo a většina z nás pravděpodobně omdlela," šeptne Artemis zarmouceně a pohodí hlavou.