Můj svět

I.kapitola

,,Ah... Anabela Wood jaké překvapení. Dlouho jsme tě tu neviděli." Ozvalo se za mnou, sotva jsem vstoupila do prostoru školní budovy.

,,Neviděli. Nebyl čas sem zajít." Otočila jsem se. Stál tam, člověk, který mi už druhým rokem znepříjemňuje život. Můj ředitel.

,,Neměla bys zanedbávat vzdělání. Máš hodně co dohánět." tvářil se důležitě, ale já mu to nevěřila.

,,No jo no. Znáte to spousta věcí k zařizování a málo času." Špatně jsem skrývala zlost, bylo mi šestnáct a v takovém věku to nikdo nemá lehké. 

,,Pojď ke mně do kanceláře. Promluvíme si." Změnil se jeho konverzační tón zničeho nic na úsečné sekýrování.

,,Velmi ráda." Vydala jsem se za ním po chodbě. Všude kolem stáli studenti, dívali se na mě a potichu si šuškali. 

Vešli jsme prosklenými dveřmi s  nápisem ředitelna. Všechno tu bylo bílé. Až sterilně bílé. Vždycky mi to tu připomínalo nemocniční pokoj, ale co já vím o vkusu. 
Ředitel se posadil za bílý stůl a já na bílou pohovku naproti němu. Připomínal mi doktora, který se vám snaží říct něco důležitého a ne moc veselého. I jeho výraz se změnil. Najednou se tvářil ustaraně.

,,Víš Anabele, Westfield není holubník. Nemůžu si tu držet studenta, který sem vlastně vůbec nechodí a na školu kašle. V průvodním testu jsi měla jen 25%, tvoji vrstevníci dosáhli všichni mnohem lepšího hodnocení." Kouknul se na mě, co já na to.

,,No a? Co je mi po nich?" Ztrácela jsem zájem, a podívala se na ředitele. Jeho oči se na mě zaměřily a já viděla... Co vlastně? Smutek? Starost? Strach?

,,Školní rada rozhodla minulý týden Anabele. Ty sem nepatříš. Lidé se tě bojí a vyhýbají se ti. Tobě to nevadí?" Nemusel to říkat, věděla jsem to. Becca mi to psala a proto jsem se tu dnes ukázala.

,,Jasný. V pohodě. Však já s tím počítala." Nevěděl co na to říct a tak jsem pokračovala. ,,Westfield není škola pro mě, máte naprostou pravdu. Ale už jsem vystřídala snad všechny školy ve městě a to už na základce. Máte jiné řešení?"

,,Vlastně ano. Mluvil jsem s tvou opatrovnicí, souhlasí s přestěhováním do jiného města. Ale záleží na tobě. Můžeš začít s čistým štítem." 

,,Já nemám nikde čistý štít. Ale ok. Zavolejte prosím Cesille, že jsem s tím souhlasila a že už může vyndat ty zabalený krabice ze sklepa. Sbohem, pane řediteli. Ráda jsem sem chodila." Začala jsem se zvedat. On se na mě díval a najednou vyskočil také. 

,,Ještě počkej. Domluvil jsem ti přechod na Anna Bridge school. Nastoupíš tam do druhého ročníku. Je to v Kalifornii."

,,Sakra, proč zrovna tam?" byla jsem rozčílená, kalifornii nesnáším. Vedro, plavky, krátký rukávy. To nepřežiju. Nesnáším vedro, nesnáším plavky a od určitý doby i krátký rukávy. 

,,Něco se ti nelíbí? Je to jediná škola na kterou jsem byl schopen tě dostat. Jinde tě nechtěli, máš opravdu špatnou pověst. Ale to ty určitě víš. To, že se pereš a skoro nechodíš do školy, znamená, že si o tobě učitelé udělají obrázek, aniž by tě doopravdy znali. Ale to už je tvůj problém. Snažím se ti tady říct, že máš na víc a že určitě nejsi až zas tak ztracený případ. A teď už jdi Anabele. Mám papírování." 

,,Jistě, sbohem pane řediteli." řekla jsem strojeně a konečně jsem se zvedla z pohovky a vydala jsem se ven na školní chodbu.

Jen co se za mnou zavřely dveře celá školní chodba se na mě otočila. Úplně všichni. Báli se mě. A já si nedokázala vysvětlit proč. Roztleskávačky, sportovci, nerdi, od prváků až po čtvrťáky se na mě všichni dívali a šeptem si šuškali. Vydala jsem se středem chodby, všichni mi uhýbali a najednou jsem uviděla v davu známé černofialové vlasy. 

,,Becco!"zavolala jsem. Ona se otočila a usmála se na mě, až se všechny piercingy, co měla snad všude od obočí až po spodní ret, zaleskly. 

,,Anabele. Takže tě vykopli, ráda tě vidím holka. Kam tě poslali?"

,,Do kalifornie." řekla jsem se špatně skrývaným zhnusením.

,,No holka tak to je na hovno. Nemohli tě poslat někam, kde je to míň depresivní?"

,,Asi nemohli. Zařídil to říďa, nikde jinde mě nechtěli prej. Vůbec neví o čem mluví. Ale nechce se mi tam. Prej začnu s čistym štítem. Seru mu na čistej štít." Byla jsem naštvaná. 

,,Ale di budu ti volat. A možná přijedu." řekla s úsměvem.

,,Jasný. Tak se měj a nezapomeň se usmívat." řekla jsem a ona se opravdu usmála.

,,Neboj holka. Měj se fajn." otočila se a nakráčela do třídy.

Pousmála jsem se. Becca byla jako já a nestyděla se za to. Vzpomněla jsem si jak jsme se poznaly. Měla kluka a já ho chtěla. Podvedl ji se mnou a ona mu pak přelomila nos. Od té doby se spolu bavíme. Ale teď se stěhuju a ona tu zůstává. Povzdechla jsem si. Tohle bude dlouhej školní rok.