the sky (wolfstar)

04 - Gemma (1976)

Ještě před pár minutami Gemma uháněla po boku dalších dvou novopečených studentů šestého ročníku školy čar a kouzel v Bradavicích a svého mladšího bratra. Reguluse ponechali svému osudu na Vstupním nádvoří, mermomocí si upravujícího vytahanou košili s povolenou kravatou a běžícího vstříc k Zapovězenému lesu a své první hodině Péče o kouzelné tvory. Jako druhý odpadl Evan Rosier, který pár metrů po opuštění Reguluse prohlásil, že je stejně v Křikově klubu a že nemá zapotřebí se někam hnát. Načež zůstal vzadu.

A tak Gemma závodila sama se Severusem, tisknoucím si k hrudi svoji hromadu učebnic. Ačkoli pádili na hodinu pozdě, smála se od ucha k uchu. Kličkovali bradavickými duchy, za neustálého pokřiku portrétů, skupinkami zmatených prvňáků a starších studentů, snažících se jedenáctiletým nějak pomoct. U schodiště do sklepení se naskytla jediná nepřekonatelná překážka, která donutila Gemmu prudce zabrzdit. Sev do ní žďuchnul a všechny knihy mu vypadly z náruče. Pomohla mu jeho náklad zvednout, její pozornost však upoutala ona překážka.

Přímo v cestě jim stál hlouček ubrebentěných děvčat; byla tam snad zástupkyně z každého ročníku a každé koleje. Žádná z nich si nevšimla zájemců o projití. Všechny zajímalo něco, nebo někdo, co bylo v samém středu jejich shluku. „Pardon," musela zopakovat Gemma několikrát za sebou, aby se dívky vůbec odsunuly na stranu a umožnily jim průchod. Když se, připlácnutá ke kamenné zdi, kolem nich Gemma protahovala, všimla si onoho někoho, stojícího mezi nimi.

Byl to chlapec asi z druhého ročníku. Jeho vlnité vlasy zářily zlatem, oči lišáckostí, úsměv sebejistotou a na hrudi se mu přitom vyjímal modrý orel Havraspáru. V ruce třímal Příručku kouzelných slov a zaklínadel od Mirandy Jestřábové a spokojeně se rozhlížel po děvčatech kolem něj. Těsně před tím, než konečně zmizeli pod úroveň hladiny Černého jezera, zaslechla Gemma, jak se jedna z oněch dívek dychtivě druháka ptala: Nemohla bych tě na hodinu doprovodit já, Zlatoslave?

Cestu podzemními chodbami znala stejně dobře jako vlastní hůlku a tak nebylo nijak obtížné dostat se ještě včas před učebnu lektvarů, kde se již tvořila fronta brebtajících studentů. Sev v nich rozpoznal Mulcibera s Averym a s tichým ahoj se k nim rozešel. To už ale na Gemmu mávala Lily téměř na začátku zástupu před dveřmi. Vykročila za ní s úsměvem a úmyslem zjistit, kde se zdrželi poberti. Byla si téměř jistá, že oním důvodem bude její bratr. Chtěla však vědět, zda se ke zdržování připojil i Remus.

„Ahoj, Gemmo," pozdravil ji však něčí hlas v polovině její cesty k mávající Lily. Trhla sebou a ohlédla se po zdroji onoho zdravícího zvuku. Tím něčími se však ukázal býti někdo.

A ne jen tak ledajaký někdo.

„Falcone!" vydechla Gemma a po zaslechnutí svého vlastního hlasu se až vyděsila, jak nadšeně zněl. Hoch se žluto-černou kravatou a jezevcem na hábitu však očividně mile překvapilo, že ho poznala.

Samozřejmě, že ho poznala.

Falcon Apollo Jacob Scamander byl rozhodně někým naprosto nezapomenutelným. Ať už to bylo jeho původem, jménem, neskonale charismatickou povahou, nepřekonatelným zájmem o kouzelné tvory, nebo prostě tím, jak moc se Gemmě zamlouvaly jeho pihy, tmavě hnědé vlasy čouhající do výhledu zelenomodrým očím.

Mrzimorský chlapec se nervózně podrbal na zátylku. „Ještě jsme spolu nemluvili, víš, od té doby, co jsme přijeli a já se chtěl zeptat, jak ses měla o prázdninách," vysvětlil a pak rychle dodal: a tak. „Bylo to..." zamyslela se Gemma a pohlédla na něj. Stále se křenil. „Dobrý," zhodnotila léto plné hádek, Siriusova odchodu, breku, křiku a nepořádku nakonec a nasucho polkla.