The 100: Survivor [pozastaveno]

1.|Poselství a drsný dopad

Je to už 97 let, co nukleární apokalypsa všechny a všechno na Zemi zničila. Planeta doutnala radiací. Naštěstí jsou tu přeživší. Archa.

12 národů mělo v době dopadu bomb operační vesmírné stanice. Teď je tu pouze Archa, jedna stanice vytvořena z několika. Říkali nám, že Země bude obyvatelná až za 100 let. 4 další generace zavřené ve vesmíru a lidé budou moct zpět domů. Země je náš sen, ale tohle je realita.

...

"Ne, prosím, ji, ne," zaslechnu přerývavý pláč a násilné křičení zpoza dveří. Rychle se postavím na zdřevěnělé nohy a potichu jdu za světlem - jako by mě mohli zpoza těch velkých, kovových dveří slyšet. Opatrně jedním okem nakouknu ven - spousta, spousta dětí, dětí jako já, sotva patnáctiletých s železnými náramky kol hubených zápěstí se šine za neustálého napomínání vojáků po Arše, kdo ví kam. Co to do pekla, pomyslím si, ale to už se někdo dobývá i do mé cely. Za chrastění klíčů utíkám na druhý konec pokoje, kde je má provizorní postel a za skoku si na ni sednu. Přesněji se přimáčknu ke zdi, jako bych se do ní mohla vpít. Sotva dopadnu, dveře se hlasitě a ztěžka otevřou a s ozbrojenou eskortou dovnitř vchází i silné paprsky žárovek.

"Číslo 374, ke zdi a ruce za hlavu," řekne jeden z ozbrojených mužů a nabije svou zbraň. S respektem zvednu ruce. "Ke zdi!" Křikne naléhavěji. S nervózním polknutím poslechnu rozkaz a jdu pomalým rozvážným krokem k nerovnoměrné zdi. Jeden z mužů mé zpomalené pohyby už zdá se nemůže vydržet, a proto mě tvrdě ke zdi přirazí. "Pravou ruku!"

"Jsem levák," špitnu. Teprve teď se porozhlédnu po osazenstvu své cely. Mám větší ochranku než královna Alžběta. Uchechtnu se pro sebe. Všichni se mračí ani jeden pohybem koutku nenaznačí úsměv. Místo toho nabijí zbraně a namíří jimi na mě. Zvedám poněkud zmateně ruky, ale své zbraně s elektrošoky nesklánějí. Jeden ze strážců v ruce drží mechanismus, který se podobá náramkům, co jsem viděla u dětí na chodbách. "NE! To ne!" Škubnu sebou ve snaze se vymanit ze silného sevření. Odpovědí jsou mi jen blížící se kroky těch se zbraněmi. "Neee..." zakňučím. Náramek cvakne a já jsem neslušně, bezohledně vyvedená na přeplněnou chodbu.

Okamžitě se snažím kov kolem zápěstí sundat. Když si toho všimne jeden z dozorců, pobaveně se zasměje a povýšeně prohlásí: "Ještě si ublížíš."

"Sakra," syknu, když se mi náramek zaryje až příliš silně do ruky.

...

"Vězni Archy, slyšte. Dostáváte druhou šanci a jako váš kancléř doufám, že to uvidíte ne jen jako šanci pro vás, ale jako šanci pro nás, pro všechny, pro celé lidstvo. Netušíme, co na vás tam dole čeká. Kdyby byly šance na přežití větší, poslali bychom jiné. Upřímně, posíláme vás, protože vás vaše zločiny učinily postradatelnými." Sedím v až nepříjemně nepohodlném křesle a s jedním zvednutým obočím nechápavě koukám na obrazovky po stěnách modulu. "Ty zločiny budou odpuštěny a vaše záznamy vymazány. Místo vysazení bylo vybráno opatrně. Před poslední válkou byla Mount Weather vojenská základna postavena uvnitř hory. Měla být zásobena dostatkem věcí nepodléhající zkáze, aby vydržely 300 lidem téměř na 2 roky. Mount Weather znamená život. Ihned musíte najít ty zásoby. Vaším jediným úkolem je zůstat naživu."

"Fajn rady do života, Taťko," ozve se zezadu hlas nějakého chlapce. Otočím se za ním. Je nepřehlédnutelný - delší vlasy barvy kaštanu, rozcuchané na všechny strany z části schované pod potapěčskýma brýlema, hnědé rozpustilé oči a široký úsměv. Může mu být sotva 15. Nejen proto, že jinak by tu už nebyl, ale jeho tvář tomu taky nasvědčuje.

Modul se začne třást. Něco se děje. Lidi začnou křičet a navzájem na sebe volat. Žárovky hází kolem sebe jiskry a jedna po druhé přestávají svítit. Stisknu silně své opěradlo a modlím se, ať to brzo skončí.

"Všichni zůstaňte na svých místech!" Křikne někdo z druhé strany vesmírné lodi, ale přes tu hysterii, co tu momentálně panuje, ji nikdo neslyší. Je to jako z nějakého špatného filmu z padesátek. Pár chlapců, kteří se odpoutali a předváděli své kousky to spolu s odlepením lodi od Archy pěkně odneslo. Hlasitý náraz jejich těl do stropu snáší další hromadu jisker a hlasitěji křičící děti. Taky vyjeknu a opravdu se začínám bát dopadu. Přichází jen další třes, ještě drsnější - atmosféra. Zavírám oči. Pevně k sobě tisknu víčka a čekám.

Svět se se mnou točí a zastaví se až v momentě, kdy zaslechnu chlapecký hlas: "Necítím odpor vzduchu. Přistáli jsme." Všichni si začínají odepínat pásy a pospíchají ke dveřím. Já tam ještě sedím a s otevřenou pusou rozdýchávám tento nepohodlný výlet.

S výkřikem: "Neotvírej ty dveře, co kdyby vzduch byl ještě pořád toxický?" mi zvědavost nedá a nenápadně se přidám k hloučku delikventů kolem dvou, zdá se, vůdčích osobností.

"Tak už jsme stejně všichni mrtví," odsekne muž v uniformě a zatlačí do dveří, které se s hlasitým zvukem otevřou. Dovnitř padne oslňující slunce - takové jaké jsem nikdy nezažila. Nikdo z nás. Okamžitě se mi začíná do kůže vsakovat vitamín D a úsměv se mi roztahuje od ucha k uchu. Pořád je tu takové to nervózní ticho. Když nahlédnu přes rameno jednoho z chlapců, vidím na konci rampy stát pohlednou dívku - brunetka, se štíhlou postavou, která je připravena být prvním člověkem na Zemi po 97 letech. Ještě jednou se za davem ohlédne a potom skočí. Chvíli čekáme, co se bude dít, ale její: Jsme zpět, mrchy! je jako povel k prozkoumání zeleného okolí. Tolik zeleně jsem neviděla ani v jedné z obrázkových encyklopedií, které jsem měla pod postelí. Nikdy jsem nic tak krásného neviděla.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdravím podruhé a tentokrát u pořádného dílu. Začátek každého příběhu na toto téma je nudný a stejný, tak doufám, že vás to neodradí a přečtete si i další díl...

Díky, Siss