Bože, to je dneska den, nestojí ani za starou bačkoru. Rozbiju si mobil, porvu se z Jeanem, dostanu vyhazov z práce a aby toho nebylo málo málem mě srazilo auto, kdyby tam Mikasa neskočila. Měl bych se asi představit. Jsem Eren Jeager a jak jste si už jistě všimli, můj život stojí za prd. Školu jsem neměl šanci dokončit, protože mě rodiče vydědili, když zjistili, že jsem gay. Jedinou mojí výhodou je, že umím hrát na klavír, takže jsem si sehnal práci jako klavírista v jedné kavárně, ale jelikoš jsem párkrát přišel pozdě a oni dostali jinou nabídku, tak mě vyhodili. Momentálně se procházím ulicemi a hledám práci, s Mikasou si dělat starosti nemusím, protože to od toho auta moc neschytala, jenom má zlomenou ruku a nohu. Mohla skončit hůř.
.....
Už se setmělo, takže jsem šel domů, ve kterém mimochodem bydlím spolu s Arminem a Mikasou. Vešel jsem do prázdného domu, což mě celkem překvapilo, protože Armin bývá doma velmi brzo. Ani jsem se nevyzouval, šel do kuchyně, kde na ledničce vysel nápis: "jdu nakoupit, vrátím se později, Armin" Tak alespoň se s ním už nemusím trápit. Vzal jsem si sklinku, napustil do ní vodu, vypil a hodil do dřezu. Šel jsem si pro bundu do pokoje, protože ikdyž je jaro, tak večer už bývá chladněji, hodil jsem si ji přes ramena a pádil se obout.
Vyšel jsem před panelák a zamířil na autobus, který mě doveze téměř až k místu, které miluju, opravdu ho zbožňuju, chtěl bych tam někdy svého milého vzít. Měl bych to snění zahnat nebo to nedopadne dobře.
Nasedl jsem do autobusu a pár minut jel, dokud jsem neuslyšel jméno zastávky, na které vystupuju. Vystoupil jsem a vydal se opačným směrem, než všichni ostatní. Já totiž nemíř k domům a panelákům, já mířil na jednu zapadlou plážičku uprostřed lesa, je tam klid a jediné, co narušuje ticho, je bouchání vln o skálu a sem tam jemný větřík projde sromy, takže to zašumí.
Sedl jsem si na stejné místo, na kterém sedávám pokaždé, když jsem tu. Zaposlouchám se do šumění vln, ale tentokrát se ozve zvuk jakoby někdo klepal do skla, což je blbost, protože sem nikdo nechodí, natož aby bouhal něčím o sklo. Když ten zvuk neustával ani po několiak minutách, tak jsem se zvedl a šel se podívat po okolí. Nikde nikdo, ale čím jsem byl blíže oceánu, tím jsem ten zvuk slyšel jasněji, prot jsem sešel až na kameny, které byli stále z části nad vodou, ale už byli ve vodě.
Pak jsem uviděl flašku, skleněnou flašku na víno s větším hrdlem a zašpuntovanou. Ze vnitř ale zářilo jakýsi modré světlo, šel jsem k němu blíž a to co jsem spatřil se mnou fláklo o zem, lépeji řečeno o vodu, protože ne každýmu se poštěstí vidět v lahvi zavřeného možského panice....oký tak to asi nebude, mořského panáka, prostě chlapa s ploutví.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nevím co, ale něco mi říkalo: "Erene ať je to, kdo jeto, ty si ho vezmeš a budeš s ním!" Takže jsem to prostě a jednoduše uposlech, netáhl se i s mokrým zadkem pro láhev a jelikoš jsem to já, tak jsem se prostě zvedl a prchal domů, aniž bych mu to víčko sundal. Na zastávce jsem si ho musel schovat pod bundu, protože nevím jak by se na modře zářící flašku s ním, tvářilo okolí.
