The 100: Survivor [pozastaveno]

2.|První minuty a první nepřátelé

Všichni běhají po lese a s radostí se všeho dotýkají - listí, kmenů stromů, hlínu mnou v prstech. Přesně tak si ji představovali. Přesně tak jsem si ji představovala i já.

Zvednu jednu ruku ke slunci a nechávám mezi prsty prostupovat jen malé množství světla. Začínám se usmívat. Začínám být šťastná a konečně volná.

"Koho pak tu máme?" Ozve se kousek za mnou. Otočím se za hlasy a vidím dva chlapce stojící čelem k sobě s pěstmi připravenými k boji. Má radost okamžitě mizí z tváří. Kolem nich je půlkruh čumilů.

Začnou snědého chlapce bezohledně postrkovat. Kulhal. "Hej! Hej!" Volám na ně při běhu. Otočí se na mě a jejich ostré pohledy mě řežou od hlavy k patě. Zastavím se.

"Co chceš, maličká?" Ušklíbne se jeden při pohledu na mé zkoprnělé tělo. Pak se znovu uchechtne a otočí se k Wallesovi Jahovi.

"Nechte ho být!" Vběhnu mezi ně a doufám, že jednu taky neschytám.

"Co chceš?" I když mi hlavou právě letí myšlenka: Opravdu bráním kancléřova syna, neodstoupím ani o krok. "Ta je tvoje, Jaho?"

Jeho poznámku záměrně ignoruju. "Poslali nás sem, abychom přežili, ne abychom se navzájem pozabíjeli."

"Dávám ti, zlato, pět vteřin na to, abys zmizela." O krok couvnu. Zvykla jsem se všeho bát. Na každý dotek, pohyb proti mé osobě reagovat stáhnutím ocasu a poslechnutím, protože to bylo správné. Protože to zákon Archy vyžadoval. Teď jsme ale na Zemi. Tady mě nikdo nezná. Můžu být kým chci...

Útočníci na mě pořád s posměchem zírají a mezi sebou si špitají. Polknu a vrátím se o krok dopředu. "A já ti dávám pět vteřin na to, aby ses uklidnil." Nemám tak sebejistý hlas jak bych si přála, ale pro začátek...

"Hele, kotě, nechej muže, ať si to spolu vyřídí, ano?"

"Nejen že jdeš jako srab na nemohoucího," otočím se na chlapce sedícího na zemi. "Ale vyhrožovat ženě je ubohý."

"Jedna, dva," začíná s úsměvem počítat a krok po kroku se přibližuje, až stojí jen pár centimetrů ode mě. Je tak blízko, že cítím jeho dech na mé tváři. Začnou se mi potit dlaně a srdce zrychlí své bušení. Je připraven s chutí vyslovit poslední číslovku a náramně si vychutnat mou i Jahovu porážku. Na vteřinku zavřu oči. Potřebuju uklidnit myšlenky a zkoncentrovat se. Nejsi už víc na Arše. Nejsi už víc na Arše. Napřáhnu se a vrazím mu silně pěstí mezi oči, až slyšíme nejbližší přihlížející křupnutí nosní přepážky. "Ta kurva mi zlomila nos!" Klopýtavě odstoupí. Utírá si zkrvavený nos. Na sucho polknu. Opravdu jsem mu jednu ubalila. Nevěřícně se kolem dívám na ostatní děti, které se nad divadlem před nimi náramně baví. Otočím se k Jahovi a beze slova mu pomůžu na nohy. Jakmile se chci podívat znovu na mého nepřítele, stojí přede mnou muž v uniformě a stíská jeho napřáhlou ruku.

"To jsi doufám nemyslel vážně, Murphy."

"Zlomila mi nos!" Brání se a utírá si do zakrváceného rukávu stále stékající krev.

Aliso, ty nejsi rváč. Ty nejsi rváč!

"Zasloužil sis to." Odfrkne si pohrdavě a odchází do modulu i s partou svých povedených kamarádíčků. "Myslím, že si zasloužím aspoň malý vděk." Otočí se ke mně neznámý. Ta uniforma mě nesmírně děsí, a tak se beze slova otočím a odcházím od něj. "Hej!" Chňapne mě za zápěstí. Celá sebou cuknu a téměř od něj odskočím.

"Zvládla bych to," odseknu tiše. Nikdo už si nás nevšímá. Všichni mají dost práce sami se sebou.

"Určitě." Odfrkne si. Rozejdu se zase dál od něj, ale je mi okamžitě v patách. "Co jsi zač?" Mlčím.

"Zapomnělas snad na Arše jazyk?" Aliso, nech to být. Nech to být. "Mluv se mnou."

"Jsem Carmen, vězeň číslo 374."

Odkašle si. "Bellamy." Jen zahmmkám a poodběhnu od něj k dětem radujícím se z lesa, světla a čerstvého vzduchu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Opět, ahoj, jak se vám díl líbil?

A jen tak pro představu: Kdo je vaše oblíbená postava (jestli se můžu zeptat)?

U mě vede jednoznačně Octavia :D

Siss