The 100: Survivor [pozastaveno]

3.|Výprava

Jen co setřesu Bellamyho, snažím se vším tím křovím propracovat dál než na dva metry. Brzy si uvědomím, že na mém obličeji zase září úsměv. Bože, kdy to bylo naposledy? Sám nevíš... Přičupnu si k barevnému keři a nadšeně si jej prohlížím. Kde se vzalo na světě tolik barev? Je to nádhera! Mohla bych se na to dívat celé hodiny, ale jako na zavolanou se ozve mé kručení v břiše. Chce mi jen připomenout slova kancléře vyzývající nás najít Mount Weather. Rozhlédnu se kolem sebe. Jsem už poměrně daleko od hloučku nejhlučnějších, ale stále k nim najdu cestu. Jen se trochu projdu. Nikam daleko, abych se snad ztratila, nepůjdu.

S každým krokem slyším před sebou silnější a silnější hlasy: "Lidi, přidejte do kroku, takhle se tam nedostaneme ani do západu slunce." Přede mnou se táhne pětičlenná skupinka. Zrychlím do běhu a po chvilce se za mnou celá skupina otočí.

"Můžu se přidat?" Hlesnu pod jejich upřenými pohledy.

"Ty jsi ta, co už si stihla udělat nepřátele, že?" Zasměje se jeden z chlapců a kývne hlavou směrem k nim.

"Carmen," opravím ho s drobným úsměvem, když k němu doběhnu.

"Jsem Finn."

Finn, Octavia, Jasper, Monty a Clarke. Clarke je vůdce. Ta, co musí mít vždy pravdu, za kterou se bude bít až do roztrhání těla. Takové typy znám. Sama jsem jí kdysi byla. Takoví lidé nekončí moc dobře.

"Věřím, že jste z nové posily všichni na větvi, ale ani ona nás před smrtí svou dokonalostí nezáchrání," vydechne naštvaně Clarke a svírajíce mapu ukazuje dál před sebe. "Tak laskavě pohněte těma svýma zadkama, ať už jsme sakra tam." Skoro nic jsem neřekla a i tak mám pocit, že mě nesnáší. Jdeme těsně za sebou a pro klid její i ten náš, radši vůbec nemluvíme.

Vyjeknutí. Ruka. Ruka. Silné škubnutí. Pád na kolena. "Drž se," křičím na Clarke a silně ji držím za paži, když se svou nepozorností dostane do vzduchu nad propast. Mapa, kterou před tím svírala v rukou, je nyní vedena větrem přímo do středu propasti, co nejdál od nás.

"Nepouštěj mě, prosím." Cedí mezi zuby. Finn ji chytá za druhou ruku a s Jasperovou a Montyho dopomocí Clarke vytahují z průšvihu. Leží na skále, hlasitě oddychuje a upírá na mě svůj vděčný pohled. Pochopím a kývnu zpátky. Mít přátelé je slabost. Člověk je pak zranitelný až na příliš mnoha místech.

"Dobrý postřeh," pochválí mě Octavia a nabídne mi pomocnou ruku, zatím co sedím v oblaku písku, který jsem rozvířila, když jsem dopadla na zem. Ještě chvilku si dovolím zůstat ve své vlastní hlavě. Pak k ní zvednu svůj nic neříkající pohled a ruku přijmu.

"Nechci být nezdvořilý, Clarke, ale jak teď, k sakru, najdeme cestu do Mount Weather, když nemáme mapu?" Se zvednutým obočím se Jasper na, do teď, vševědoucí blondýnku otočí. Ta se zatím pomaličku drápe na stále rozechvělé nohy.

"I když to nerad říkám. Budeme se muset vrátit do tábora," pokrčí Finn rameny a už si to míří cestou, kterou jsme přišli. Octavia, Jasper i Monty ho okamžitě následují. Nevyčnívám. Nebo se o to aspoň snažím, a proto se rozejdu za ostatními. Za mnou už ale nikdo nejde... Zastavím se a vydechnu.

"Jdeš, Clarke?" Kouká provinile na zem a mlčí. "Clarke?" Stále nic. Až na to, že kopne do kamínku. Postupuje teda sakra pomalu. "Clarke!" Přidám na intenzitě, což ji donutí zvednout hlavu.

"Ztratila jsem mapu," povzdechne si. Mlčím. "Jak se teď dostaneme k Mount Weather." Naučila jsem se za tu dobu na Arše mlčet. Nic neříkat. "Mluv! Prosím!" Řekne téměř zoufale.

"M-m-měly bychom jít do tábora. Tam něco vymyslíme." Odvrátím se k ní a otočím na výpravu před námi. Stojí pár metrů od nás a koukají. "Pojďme," šeptnu spíš pro sebe. Jde za mnou. Slyším kopání do kamínků za mými zády a nerozluštitelné mumlání.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ta skladba je naprosto dokonalá a já ji někam musela přidat. I když jsem viděla jen prvních šest dílů a nijak mě to neuchvátilo, tak tato skladba mi vždycky přivodí husí kůži...

Jak to máte vy s Game Of Thrones?

Siss