Akatsuki, Aneb Úžasná Rodina? ✔

Znovu shledání?

-Sasuke-

Bolest. Smutek. Strach.. To jediné co mi po ní zbylo.

Co mě nyní utěšuje jsou dešťové kapky, které mi dopadají na záda.

Jak jsem jen mohl být tak hloupý a věřit tomu proradnému hadovi. Kvůli němu mě nenávidí. Kvůli němu nenávidím sám sebe.

Myslím na ní každý den, každou noc, každičkou vteřinu mého mizerného života.

Mohl jsem jí pomoct.. Ale místo toho jsem jí udělal z života peklo.

Tehdy..tehdy na tom černém trhu jsem ji potkal. Její slzy se leskly jak perly padající do vody. Třpyt v jejích očích mi připomínal hvězdy na obloze. Její vlasy byly jako oheň, který plál v mém srdci.  Ale.. Její hlas byl jak bouře, která chce zničit vše. Chce zničit mě.

Řekl jsem jí to. Řekl jsem pravdu, a ona mne nazvala lhářem. Ale já ji nelhal. Nechci a taky nemám důvod jí lhát.

Její slova mířena na můj účet mě ranila.

Od toho dne toužím zemřít. Zemřít její rukou. Chci aby mi probodla srdce, chci aby věděla, že bilo jen a pouze pro ni. 

,, Sasuke? Pojď se schovat. Karin má o tebe strach. "
,, Nech mě na pokoji Suigetsu. " odpovím tiše
,, Zapomeň na ni Sasuke, stejně k tobě necítí nic jiného než nenávist. Akorát se užíráš a zapomínáš proč tu jsi. Navíc je s tím pošahancem z Akatsuki. A potom, co jsi jí znás-"
Prudce se na něho otočím a zařvu
,, Sklapni!! " Chytnu ho za límec a přirazím ke zdi.

,,  Už nikdy tohle přede mnou neříkej.  Rozumíš! "
,,  Jasně,  jasně. Jen klid,  jo?  " Suigetsu dá ruce do obraného gesta.
,,  Teď vypadni a řekni ostatním,  ať mi nelezou na oči.  "  Pustím ho a otočím se k němu zády. 

Stále mi to připomínají. Lituji toho. Prvně ve sprše se mi to líbilo,  ale pak..pak jsem se neovládal.  Jako by mi něco zatemnilo mysl a nebyl to já. 

Musím ji najít.  Musím ji dokázat,  že mě to mrzí. 

x  x  x  x 

-Katsu-
  
Ležím vedle mohutné sakury.  Oči mám zavřené. Vítr si pohrává s mými rudými vlasy,  které ve světle zapadajícího slunce  vypadají,  jako plajicí oheň. 

Je moc krásně na to,  abych byla na někoho naštvaná,  nebo na někoho řvala.  Teď tu jsem jen já.

Vše je dokonalé.  Všichni jsou šťastní a bez starostí.  Jen jedna jediná osoba se topí v žalu.  Deidara.  Co dělá,  když je venku tak krásně?  Je zavřený mezi čtyřmi stěny a odmítá s kýmkoli komunikovat?  Byla bych ráda,  kdyby tu byl se mnou.  Ležel vedle mě.  Drželi se za ruce,  jak to bylo kdysi.

Proč se vlastně nebavíme?  Proč se vyhýbáme pohledem? Copak to tak muselo skončit? 

Mraky plují na obloze a okvětní lístky sakury tančily ve větru. Posadím se a ruce natáhnu nad hlavu, jako bych se chtěla dotknout nebe. Silný  vítr se prožene kolem mě a vezme sebou i šátek, který mi dala Konan.  ,, Ne vrať se! " křiknu a rozběhnu se za ním. Vítr je moc silný  a šátek nestihnu chytit. Zastavím se na kraji útesu a pozoruji jak azurový šátek odlétá společně s okvětními lístky.