The 100: Survivor [pozastaveno]

5.|Úlovek a první ztráta

"Myslím, že bychom mu to měli říct." Mlčím a rázným krokem se vracím do tábora. "Hej! Mluv se mnou!" Pokřikuje za mnou mladý klučina s rozvířenými vlasy. Dál mlčím. Jsem v šoku, nechci mluvit... Pak mě ale drapne za ruku a donutí zastavit. "Hej, jsi v pohodě?" Koukám na něj, do jeho zářivých modrých očí, které by byly schopné nahradit sluneční svit.

"Podívej se..." začnu pomalu a vymaním se z jeho sevření.

"Chris."

"Dobře, Chrisi, děkuji ti mnohokrát za záchranu." Pak se odmlčím. "Nikomu o tom neřekneme. J-j-já si to musím nechat projít hlavou."

"Co si chceš nechat procházet hlavou? Málem tě někdo probodl oštěpem!" Ta slova ve mně vyvolají nepříjemný pocit, až se otřepu. "Je ti zima?"

"Jsem v pohodě," hlesnu. Spustím pohled na zem a odvrátím se od svého společníka.

"Neměla bys chodit sama. Nikdo z nás." Chvíli je ticho, které přerušují pouze praskající větvičky pod našima nohama. "Proč tam málo mluvíš?"

"Proč se tak moc vyptáváš?" Opáčím.

"Neznám tě. Nikdy jsem tě neviděl. Prostě jsem zvědavý. Proč jsi tady? Co jsi na Arše provedla?"

Díky bohu, pomyslím si, když za pro mě dost nepříjemných otázek konečně přicházíme do tábora. Lidi pobíhají kolem ohně a sbírají malé větvičky. Rozhlížím se s pootevřenou pusou a vyhledávám Clarke. Už se měli vrátit.

"Carmen!" zaslechnu své jméno z druhé strany. "Je tu jídlo." Kouknu k chumlu lidí, mezi nimiž prostupuje žár ohně. Stojí tam i Bellamy. Má vítězoslavně založené ruce na hrudi a mává mi. Stáhnu k sobě obočí a popoběhnu k němu.

"To-to-"

"Klid, je to maso," uchechtne se Bellamy. "Vidím, že jsi slepá hlady." Poznámku spolknu a tlačím se mezi děti ke zdroji vůně a tepla.

"Počkej." Chňapne mě Bell na poslední chvíli a zase vytáhne z chumlu. "Pověz mi něco." Odmlčí se. Zase se mi potí dlaně. "Jak jsi se sem dostala? Co jsi provedla?"

"Do toho ti nic není," procedím téměř neslyšně.

"Potřebuju vědět, jakýma lidma se obklopuju. Tak mi pověz, kdo jsi ty."

"Do-toho-ti-nic-není, Bellamy." Prudce se od něj odvrátím a tělem narazím do právě přicházejícího Finna. "P-p-promiň," ustoupím okamžitě se zvednutýma rukama. Zase hyperventiluju. "Promiň," hlesnu pak ještě jednou a i když přímo prahnu po kousku masa, které se opíká nad ohněm, zabíhám se schovat do lodě. Přitisknu se na stěnu a svezu se po ní až do sedu. Očima těkám z místa na místo, jako bych je neovládala a do toho hrozně rychle dýchám. Rukou si zatlačím na zvedající se hrudník a začnu počítat. "1, 2, 3, 4..."

*jiskry v koutě lodi*

Tiše vyjeknu a s dechovým cvičením mohu začít znovu.

"Ahoj." Je to Monty. Sedím v tureckém sedu a s nervózním úsměvem na mě mává. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Potom se opatrnými kroky přiblížím k němu dostatečně blízko, abych viděla, co dělá. Zároveň si držím dostatečný odstup, abych zachovala svůj slib se k nikomu citově neupínat.