Hra o život

Prolog

 Seděla jsem na střeše našeho domu. Přede mnou zářilo stovky světel vycházejících z domů. Cítila jsem, jak se noční vzduch chvěl. Dnes mi to připadalo jako ticho před bouří, ale meteorologové slibovali nádherné babí léto. Trhaně jsem se nadechla.

Celý den jsem si slibovala, že už konečně dokončím svou rozdělanou kresbu nočního Rose Harbouru, ale zatím jsem se k tomu nedostala. Tmavé desky ležely kousek ode mě. Kresba v nich spočívala už pár dnů netknutá. Svůj pohled jsem od ní stočila zpět. Nechtělo se mi do toho, ale má hlava tvrdila něco jiného.

Potlačila jsem neodbytný tlak v hlavě. Je to jako příkaz, který mě svírá, dokud ho nesplním, ale tohle bylo pouze z mé vlastní vůle. V poslední době jsem ale pociťovala i něco jiného. Při každém mém zaváhání, že se něco děje, mě sevřel chlad. Vytlačoval z mé mysli jiné pocity. Jako bych zapomněla na to, kým skutečně sem.

Esme Bellová najednou zmizela. Nahradil ji někdo jiný. Jen pouhá náhražka bez citů i emocí. Párkrát jsem se přistihla, jak hladově pozoruji svou rodinu. Probudil se ve mně instinkt zvířete. Chtěla jsem zabíjet, přála jsem si prolít rubínově rudou krev. Přála jsem si, aby všichni trpěli, jen proto, že mě k tomu něco nutilo.

Poslední zbytky vlahého letního větříku mi do tváře zavály dlouhé vlasy, které mi doteď spadaly ve vlnách na záda. Jejich barvu jsem považovala za nudnou. Kávově hnědá se v naší rodině dědila od doby mé babičky.

Město přede mnou svítilo pronikavými světly. Jeho pět tisíc obyvatel se ukládalo ke spánku. V dálce šumělo moře. Cítila jsem, jako by mě moře uvěznilo ve svém objetí. Modré vlny mě lehce nadnášely. Nechala jsem se jimi ukonejšit.

Ve větvích dubů šuměl tichý vítr. Pohrával s listy, jako by tančily svůj ladný valčík na hudbu, kterou vůbec neslyším. Měla jsem pocit, jako by se ševelivá hudba rozezněla krajinou a zpíval ji sám vítr. Mýtická melodie plná pověstí o dálných krajinách.

Hvězdy na obloze si šeptaly legendy o starých časech, kdy se ovoce měnilo za pytel mouky. Sametově modrá obloha posetá tisíce démanty osvětlovala celé spící město poklidným světlem. Tma okolo mě tančila a proplétala se každým koutem v průsvitných šatech protkaných stříbrnou nití.

Velký kus diamantu na obloze dorazil do úplňku. Stříbřité paprsky mě konejšivě hladily po tváři. Poslouchala jsem melodickou symfonii cvrčků ukrytých v trávě. Z moře a pláže zbyla jen černá sklovina, tu a tam vlnící se.

Vnímala jsem siluety stromů. Jejich větve se složily k zemi, ochably a poté usnuly. Celý kraj se za záře světlušek a melodie cvrčků uložil ke spánku. Má dlaň se rozevřela jako právě rozevírající se poupě a odhalila skrytý klenot.

Pírko ze stříbra, osázené drobnými diamanty, se v přítmí lamp lesklo. Dodávalo dnešní noci více na melancholii. Uvnitř mě žhnul nezkrotný oheň. Nejraději bych seskočila, rozpřáhla ruce a vydala se vstříc dalekým exotickým krajinám. Má duše toužila po nekonečné svobodě, kdy si budu moci vybírat, jaký život je pro mě ten správný. Ale já už svou životní cestu dopředu znala.

Kdybych mohla, cestovala bych už jako malá. Rodiče nás na dovolenou skoro nebrali a tím více se ve mně probouzela neukojitelná touha po dobrodružství a cestování. Slíbila jsem si, že jakmile dostuduji, tak se rozlétnu do světa. Do konce střední mi už zbýval jen tenhle rok.

Od třinácti let jsem si šetřila na mé cesty. Kasička mi už zaplnila mnoho místa. Včera jsem dobalila poslední věc do svého batohu. Zbývaly mi do něj uložit pouze kresba a pár osobních věcí, které jsem zatím schovávala na bezpečném místě.