Robin Fox- příběh jezdkyně

I.

Věnováno Cooldragondude, bez které by tento příběh už asi nebyl❤❤

Sedím na malé stoličce, v dřevěné misce míchám bažinatě zelenou kaši a u toho si pobrukuji mou oblíbenou melodii. Tuhle baladu o chlapci, který viděl anděla, znám od svých rodičů. Začnu na ně zase myslet... ach ne. V hlavě se mi vybavují útržky vzpomínek na to,  jak mi každý večer rozčesávali vlasy, jak mě učili starat se o mého draka a jak mi vždycky před spaním zpívali onu baladu.

Z přemýšlení mě vytrhne až hlas mé drahé babičky.

"Za chvíli půjdeme děvče, ano?"

"Jistě bábi, jen to dodělám."

Raději bych ještě seděla a vzpomínala na rodiče, ale začnu se soustředit na nedodělaný lektvar. Do zatím nevábně vypadající hmoty kápnu přesně tři kapky světle fialového roztoku a pak jen sleduji, jak kaše v misce řídne a mění barvu. Za chvíli už před sebou mám zlatavou tekutinu, ve které se přelívají a víří malinkaté zlato-stříbrné třpytečky. Poté už elixír jen přeliji do skleněné baňky, kterou ještě uzavřu korkovým špuntem a mám hotovo.

Babička už na mě čeká s dvěmi nůšemi položenými u jejích nohou. V jedné je spousta lahviček, flakonků, krabiček i pytlíčků s roztodivnými mastmi, prášky a roztoky, v té druhé je prakticky nepřeberné množství sušených i čerstvě natrhaných bylin, trav nebo léčivých květin.

Popadnu jednu nůši a vydám se k točitým schodům, které vedou ven z našeho podzemního bytu. Otevřu poklop ve stropě a vylezu do zatím vylidněné ulice. V naší uličce bydlí jen málo lidí, a ti co tu bydlí ještě poklidně sní ve svých postelích. Slunce je již na obzoru a já společně svojí milou babičkou kořenářkou ťapkáme klikatými uličkami Ásfghrádu na námestí.

"Spala jsi děvenko?" zeptá se mě po chvíli chůze babička.

"Moc ne, pracovala jsem na masti proti démonům."

"A co Felix, už má lepší ten dráp?"

"Jistě, už může i trochu chodit."

Jen tak pro pořádek, Felix je můj drak. Je to Zélandský modrooký šupináč. Dostala jsem ho od rodičů, když mi byly čtyři roky. Od jejich smrti je to můj nejbližší přítel.

Ale zpět od Felixe k mému příběhu...

Za pár minut chůze stojíme na rozlehlém náměstí, kde se už lidé scházejí u svých stánků, vyndávají na pulty zboží, nebo jen spolu tiše rozmlouvají. I já se tedy přidám a pomohu babičce rozvěsit na malou stříšku svazky bylin a vyndat na pult všechny moje výtvory. Když na velkých měděných hodinách na věži kostela odbije šestá hodina ranní, trhy začínají.

K našemu stánku přicházejí všemožní felčarové, kouzelníci, trpaslíci i elfové. Někdo žádá o radu, někdo nakupuje léčivé roztoky a někdo se jen ohlíží po nějakém koření do polévky. Kolem poledne, když tlačenice kolem stánků trochů poleví, se moje babička vydá nakoupit nějaké jídlo a další věci, co nám doma chybí.

Najednou uslyším výkřiky. Spousta lidi upírá své pohledy k nebi a ječí. Vzhlédnu tedy vzhůru a to, co spatřím, mi vyrazí dech. K zemi se střemhlav vrhají stovky temně černých kouřových postav zahalených v kápích. Mé tělo ovládne strach a v mysli mi vyskakuje jedna vzpomínka za druhou... jak jsem šla s rodiči ulicí a najednou jsem je spatřila. Jak mne otec strčil do prvního podchodu, který uviděl a já poté musela čekat ve svém úkrytu a nečinně přihlížet, jak se stíny vrhají na mé rodiče a vysávají jim život z těla.

Všechny tyto vzpomínky mi během vteřiny prolétnou myslí a zabodnou se do srdce jako jedem napuštěný šíp.

Pravé šílenství ale začíná, až když se stíny dostanou na námeští a pustí se do zabíjení svých prvních obětí. Nastala panika, mágové čarují štíty proti netvorům a každý člověk se snaží uprchnout do bezpečí svého domova. Já ale neutíkám domů. V mysli mám totiž jediný cíl - najít svou babičku a dostat ji do úkrytu. Chvíli se prodírám davem, ale poté vzduch prořízne srdceryvný křik. Křik osoby, kterou velice dobře znám. Křik mé babičky.

Ahój.
Tak je tu první kapitolka, doufám, že se líbí😊
Tahle kapitola se mi už několikrát smazala, a nebýt Cooldragondude tak tu ani není😂😂 takže díky moc Eliško.
Vote nebo comment moooc potěší
Vaše Amy