The 100: Survivor [pozastaveno]

6.|Výprava s nešťastným koncem

Abby Griffin:

"Už jsem tady," oddechnu si a za poklusu si stahuju gumové rukavice. "Co se děje?" Jackson stojí u velké tabule a mne si zadumaně bradu.

"Máme malý problém." Vzhlédnu k tabuli s dětskými tvářemi. Spousta z nich je zhaslá - většina z nich.

"Zavolejte Sinclara. Tohle je nedorozumění. Někde je chyba. V počítači," dodám a začnu se rozhlížet po složité technice.

"Abby," osloví mě smutně Jackson. "Moc dobře víš, že tohle není chyba, kterou technici dokáží spravit."

"Není možné, aby jich tolik zemřelo, Jacksone. To není možné!" Křiknu na něj. Pak se uklidním a svá slova zopakuju: "To není možné."

"Nedokážeme s nimi ani navázat kontakt. Třeba Země opravdu ještě není obydlitelná."

"O můj bože," přikryju si rukou pusu. "Co jsem to udělala?"

"Tohle není jen tvá vina, všichni jsme s Jahou souhlasili."

"Zabili jsme je, Jacksone," sednu si na židli a se slzami v očích koukám do země. "A co Clarke?" Řeknu vyděšeně a trhnu hlavou opět mezi dětské tváře.

"Všechno je v pohodě. Jenom má trochu zvýšený tlak. To je normální."

...

Alisa:

"Chápu, že jste si nepadli do oka, ale jestli se budete ještě chvíli hádat, tak se vracíte zpět!" Křikne rozhořčeně Clarke. "Chtěli jste pomoct najít Jaspera, tak buďte zticha a prostě jděte za mnou." Už mlčím. Zas jsem toho tolik neřekla, ale teď už opravdu nepromluvím. "Následujte mě," protočí očima a opět se vydá dál do lesa. Podívám se obezřetně mezi stromy. Po minulé zkušenosti, bych nerada dostala kopí do obličeje.

"Co třeba si dát Dvacet otázek?" Navrhne Bellamy. Mlčím. "To snad ne. Teď zase budeš mlčet?" Mlčím. "Díky, Clarke." Ignoruju ho a pokračuju za Montym v dlouhém hadu, který zakončuje Jordan se svým lukem a toulcem šípů na zádech. Řekla bych, že jsem za to i ráda. Přesto o jejich kvalitách mírně pochybuju. To, co mě včera napadlo, se nenaučilo bránit za tři dny, jako Jordan.

"Myslíš, že ho najdeme Carmen?" Zeptá se mě Monty, když ho dojdu. Čekal na mě u jednoho z vysokých stromů a nervózně přešlapoval. Polknu a mírně se usměju. Kouká na mě. Chce slyšet odpověď.

"Určitě, neboj, nebude daleko," chytnu ho kolem ramen. "Jasper to zvládne. Bude v pohodě." Horší to bude, až se vrátíme zpět do tábora. Bellamy se chtěl blýsknout při hledání Jaspera, a tak tábor zůstal v rukou Murphymu a jemu podobným.

"Lidi, stůjte!" Roztáhne Clarke najednou výstražně ruce a rozhlíží se kolem. Okamžitě se mi vybaví včerejší zážitek a začnou se mi potit ruce.

"Jaspere!" Vykřikne nadšeně Monty, když mezi stromy zahlédne svého kamaráda a s jiskrami v očích se k němu rozuteče.

"Ne, Monty!" Chňapnu po něm, ale prosmýkne se mi. "Stůj! Může to být past!"

"Past?" Podívá se na mě přísně Clarke.

"N-n-nechoďte tam," hlesnu a pod pohledem ostatních kouknu dolů do pošlapané trávy.

"Jdu s ním," předejde mě Jordan a připravuje si luk. Neeeee! Křičím ve svém nitru, ale navenek mlčím.

"Nikdo se ani nepohne!" Dá Clarke pokyn. "Monty, Jordan! Vy taky! Dokud si ne-"

"Bože," stisknu pevně víčka a když je od sebe odlepím, vyběhnu za nimi. Tohle je přesně ten moment, kdy dáváš všanc svůj život, pro záchranu jiného. To už jsou city, Aliso!

"Carmen!" Křikne Bellamy.

"Stůj!" Volá i Clarke, ale já je ignoruju. Hlavně kvůli mně se teď Monty s Jordan šinou do možných nepříjemných problémů.

"Monty! Jorda-" Okamžitý výkřik schovám do dlaní a svezu se do trávy. Jordan se chvíli po našemu výstupu z houští, zřítila k zemi se zapíchlým šípem v krku, který ji okamžitě usmrtil. "Ne!" Třesou se mi ruce. "O můj bože," hlesnu a slzy se mi derou do očí.

Rozhlédnu se opět po stromech, ale nikoho nevidím. "Sakra," zakleju. Utřu si slzy špinavým zápěstím a chňapám, co nejrychleji po Jordanině zbrani. Monty je přede mnou a nijak nereaguje. Pořád pospíchá zachránit svou momentálně jedinou rodinu.

Přijde mi strašné tam dívku jen tak nechat, ale té nepomůžu. Montyho ještě zachránit lze. Zachmuřeně vstanu a s nastaveným lukem mířím všude kolem sebe. Nikdy jsem nic takového nedržela.

Pomalu couvám k Montymu a tím mu kryju záda. Vtom klopýtnu o kámen a spadnu na zadek. Nestihnu ani dvakrát mrknout a kousek přede mnou se do země zabodne šíp. Už to zase začíná. Hyperventiluju a celá se třesu. Podívám se směrem, kde se krčí v keři Clarke s Bellamym. O něčem mezi sebou hlasitě diskutují.

"Mám první ruku," slyším nadšeného Asiata za mnou. "I druhou. Carmen, budu potřebovat pomoc." Už jsem zase těsně za ním.

"Arrrr," zavrčí Jasper bolestně, když jej kamarád stáhne z velkého stromu, ke kterému byl připoután.

"Ne, ne, ne."

"Monty!" Složím zbraň a otočím se ke klukům. "Musíme zmizet, tak se snaž spolupracovat, Jaspere, prosím," podepřu ho z jedné strany a luk i s toulcem svírám v druhé ruce.

Jdeme velmi pomalu, ale se stále skuhrajícím zraněným to rychleji nejde. Kdyby zemšťani chtěli, tak nás dokáží sestřelit jedním šípem na hromadu. Proč to neudělají? Proč Jordan zastřelili, ale nás nechají žít?

"Honem, přidejte!" To se ti řekne, Clarke, pomyslím si, když vidím její neutuchající posunky.

"Už tam budeme, jen vydrž Jaspere," uklidňuje kamaráda Monty.

...

Abby Griffin:

"Clarke, sakra, co děláte?" podivím se, když mají hned čtyři děti zvýšený tep a z toho páté právě zhaslo. "No tak. Doufám, že se jen s někým pošťuchuješ."

"Jordan Baker," odškrtává si Jackson další jméno ve svém seznamu. "Co blbnete, děcka."

———————————————————
Opět zdravím ☺️
Prvně bych chtěla poděkovat všem, co to čtou. Už jenom tím mě vždy velice potěšíte ☺️👍🏻

Zadruhé doufám, že se kapitola líbila a donutí vás číst dál (budu moc ráda).

Zatřetí... uvidíme se u dalšího dílu 😉

Ještě jednou moc díky, Siss