Střípky z mého života

Půlnoční nanuk

          Seděla jsem na posteli v pokoji a přemýšlela co s načatým večerem. Něco mi říkalo, že se nebudu vůbec nudit. Džůlí, moje spolubydlící si četla cosi na Facebooku. Když v tom do pokoje přišlo 6 lidí. No vlastně tam vůbec nepřišli jako normální lidé, ale jak se snažili všichni naráz prorvat jedinými dveřmi, svalili se na jednu hromadu. Všichni kromě klidného Šáji, který se smál zpovzdálí. Naše spadlá pětice se snažila vstát, ale kvůli jejich záchvatu smíchu, jim to moc nešlo. Vypadali jako sluchátka, které někde necháte ležet narovnaná, na chvíli se otočíte a jsou zamotaná. Přesně tak hloupě byli do sebe zamotaní. Nebo jako, když hrajete twister. Po 10 ti minutách smíchu, vytírání podlahy, nadávek a opět smíchu jsme se rozhodli zasáhnout a ukončit jejich trápení, se zamotanými končetinami.

          Když se nám povedlo je od sebe odtrhnout a zvednout a to bylo sakra těžké, všichni se postavili vedle sebe. Stáli v pozoru jako vojáci s Doušou v popředí. Všichni měli oblečená svá pyžama, na nohách boty na ven, mokré vlasy a třešničkou na dortu byly oddílové bundy ve stylu 90let. Vypadali, jakoby vypadli z nějakého amerického sitcomu. Douša se snažila zavelet, ale moc jí to nešlo vzhledem k smíchu, jež se jí dral z hrdla. Všichni jsme se řehtali její snaze o komunikaci. Když jsem pochopila, že z ní nic kloudného nevyleze a z těch pěti taky ne, otočila jsem se s tázavým pohledem na Šáju. Protože i nyní byl ze všech nejvíce v pořádku. Jakmile si všiml mého pohledu, zvážněl a něco vpadlíkům pošeptal a oni se opět postavili do pozoru, nyní s Šájou ve předu.

           „Vojíni póóózor,"zvolal a já s Džůlí jsme poslušně srazily paty, „Přišli jsme sem, protože vyrážíme na tajnou misi s krycím jménem půlnoční nanuk". Chceme, aby se takoví skvělí vojíni jako vy k nám přidali." dopověděl Šája a uchechtnul se.

          Hrála jsem s nimi a proto jsem za mně a Džůlí řekla: „Bylo by nám ctí generále."

          „Jsem rád, že to šlo po dobrém a nemuseli jsme použít razantnější způsoby přesvědčování. Jako vybavení je potřeba obuv do terénu, bunda z devadesátek a peněženka pokud možno s penězma. Plán mise vám prozradíme za pochodu. Vyrážíme za dvě minuty," řekl autoritativním hlasem. Nebo se o autoritativní tón pokusil, jelikož však mutuje, tak mu to párkrát přeskočilo. Toto těžké břemeno hold musí nést každý puberťák.

          Po jeho projevu se všichni začali opět smát a svalili se na postele. S Džůlí jsme se začaly obouvat, hledat bundy a peněženky. Jakmile jsme všichni byli připraveni, vyrazili jsme v pyžamech vstříc dobrodružství.

          Nepozorovaně jsme se vyplížili z budovy. Opravdu jsem nechápala, jak to bylo možné, vzhledem k rámusu, jež jsme vydávali. Jakmile jsme vyšli ven, Douša udala směr a my jsme se jím vydali. Šája nám vyložil plán akce. Byl naprosto jednoduchý. Jít večer v pyžamu do obchodu, tam si koupit nanuk a vrátit se zpět. Naštěstí jsme trvale nebydleli v tom městě ani v blízkém okolí. Umíte si představit proč asi.

          Po cestě do večerky jsme si povídali, smáli se a hádali jsme lidi, které nějaký člověk ze skupiny předváděl. Bylo to vcelku složité za chůze předvádět někoho, aby to ostatní uhádli. Domorodci z onoho města si o nás musí myslet spoustu pěkných věcí.

          V obchodě jsme si všichni koupili nanuky, což byl hlavní cíl mise. Na to, že jsme kupovali pouhých šest nanuků, doba strávená v obchodě, se vyšplhala na dlouhých deset minut. Poté jsme se vydali zpět. Byli jsme plní energie a rozhodně se nám nechtělo vracet do postelí, rozhodli jsme se jít na tribunu u fotbalového hřiště, které je asi 200m od našeho ubytování.

          Na tribuně jsme strávili více času, než jsme zamýšleli, protože najednou byla půlhodina po večerce. Měli jsme štěstí, jelikož trenéři šli na pivo, ale mohli by si vrátit každou chvílí. Po mém upozornění na to kolik je hodin, se všichni polekali. Náš trenér je hodně děsivý, když je naštvaný. A naštvaný určitě bude, jestli zjistí, že v pyžamech sedíme na fotbalové tribuně místo spánku v postelích. Začali jsme si balit věci, když v tom jsme uslyšeli hlasy. Všechen smích utichl. Znělo to jako naši trenéři. Tankerka už všechny popoháněla na ubytovnu, protože hlasy se rychle blížily.

          „Lehněte si na zem za sedačky. Bude lepší, když nás nenajdou teď. Potom se budeme moct vymluvit na záchod, nebo něco takového. Když nás načapou teď, budeme v háji," šeptala jsem a udělala přesně to, co jsem řekla. Ostatní mi dali za pravdu a následovali mého příkladu. Byli jsme schovaní za sedačkami, skoro nedýchali. Měla jsem chuť se smát, ale nemohla jsem riskovat, že nás prozradím.

          Když hlasy trenérů zazněly přímo pod tribunou, můj mozek se rozhodl, opustit stav paniky a začít racionálně uvažovat. Analýzou hlasů přišel na to, že to nejsou naši trenéři, ale někdo jiný. Pro jistotu jsem opatrně vykoukla a rozesmála se na celé kolo. Ostatní mě propalovali vražednými pohledy. Poté co se i oni vynořili zpoza sedaček, došlo jim to taky. Teď jsme se smáli všichni a nějací naprosto cizí opilci na nás mžourali, tak jak to umí jenom opilci. Nechápali, jak jsme se tam naráz objevili. Po chvilce se vrávoravě vydali na svojí pouť, asi k další hospodě. My jsme si sbírali věci, které se při naší rychlohře na schovku, válely všude možně. Pak jsme zdrhali na ubytovnu. Nebudete mi to věřit, ale přesun proběhl v absolutním tichu.

          Udýchaní jsme se zastavili před dveřmi pokojů a popřáli si dobrou noc.

          „Velice vám děkujeme, za možnost účastnit se této mise. Byla to úžasné a doufám v brzké zopakování," řekla jsem a s Džůlí jsme zapadly do pokoje.

          Přes dveře zazněl šestihlasý pokřik: ,,To se neboj vojíne!"

Slova autora:

Dobrý večer pánové a dámové. Je mi ctí vás po dlouhé době, přivítat u další kapitoly. Byla to opravdu dlouhá doba, za kterou se událo opravdu spoustu věcí. Například jsem vyrostla od 2cm, převrátila třikrát kalendář a spoustu důležitých věcí. Ne dělám si srandu. Myslela jsem tím, že jsem absolvovala spoustu dobrodružství a jiných divných akcí. Takže se můžete těšit na supr-dubr-čupr nadupané kapitoly.

Za chvíli už budu mít 1k přečtení, takže se můžete těšit na speciál kapitolu. Prozradím, že to nebude nic jako ostatní kapitoly. Bohužel nemohu slíbit datum vydání. Jsem jaksi nespolehlivá v stanovených datech.

Doufám, že jste si užili dnešní kapitolu a moudro na závěr: „Vosy v noci nespí"

*Vaše úžasně-střelená Eulálie

PS:

1)Nemusí být vše gramaticky správně.

2)Jestli se to někomu nelíbí, ať si klobouk políbí, nebo to zavře.