Meant to be together (Letopisy Narnie / Edmund / CZ)

2. kapitola

Vběhla zpět do kajuty tak rychle, až rozčilením zapomněla zavřít dveře na balkůnek. Rozrazila dveře kajuty a vyběhla schůdky nahoru, luk v ruce, toulec se šípy na zádech, z nichž jeden už byl připraven k použití, kdyby probíhala vzpoura nebo něco útočila na jejich loď.

Otevřela dveře na palubu, s odhodlaným výrazem, ale ve chvíli zkoprněla. Všichni klečeli, jako by se někomu klaněli, jen tři lidé stáli. A ti se otočili, sotva se rozrazily dveře.

Když spatřila, o koho jde, nemohla uvěřit svým očím. Kaspian, to očekávala, ale ty zbylé dva, by tu nikdy nečekala. Vlastně tu nečekala vůbec někoho cizího. Totálně neprinceznovsky na ně zírala. Král Edmund a Královna Lucie. Okamžitě poklekla. Byla sice princezna, ale byla poddaná dávných králů, neměla ani špetku královské krve, a tak poklekla.

„Chim!" ozvala se královna Lucie. „Chim, vždyť ty si vůbec klekat nemusíš. Když už bys na tom trvala, stačila by lehká poklona. A vy ostatní, také vstaňte," nakázala Lucie. Její výraz naznačoval něco ve smyslu: zas až tak důležitá snad nejsme. Až na to, že tak důležití jsou.

„Výsosti," zvedla se z paluby a koukla se na Edmunda a Lucku.

„Prosím tě, Chim, už jsme ti to říkali, když jsi tu byla minule. Říkej nám jmény. Jsi kamarádka." usmál se na ni Edmund.

„Já vím Ede, ale nějak se chovat musím," odtušila s úsměvem a hodila pobavený pohled na Kaspiana, který téměř ihned otráveně protočil oči.

„Dneska ráno se ti ale moc chovat nechtělo," vložil se do toho Kaspian se smíchem a jiskřičkami v očích. Potkal přátele, o kterých si nemyslel, že ještě kdy uvidí. „Ale pojďte už dolů, popovídáme si tam."

Trosečníci dostali suché narnijské oblečení a všichni vešli do kajuty.

Lucinka vzdychla. „Aslan," a pak pokračovala, „Ede, Zuzčin luk a šípy!"

„Petrův meč!" ozval se zase Edmund. Obdivovali dary jejich sourozenců.

Po chvíli už měla Lucinka zpět svou dýku a zázračnou silici a Edmund zase dostal svou baterku, kterou si minule v Narnii zapomněl.

„Tak co, jak jste se sem dostali?" zajímala se Chimney.

„Jo, ty to vlastně nevíš. Doplavali jsme sem," uculil se Edmund. „Jak je to vlastně dlouho od bitvy s Mirazem?" optal se.

„Tři roky a pár měsíců," odpověděla Chim rychle.

„Tři roky? Nevím, jestli mám říct, že je to víc nebo míň, než jsem čekal. Doufal jsem, že vás ještě uvidím, ale nevěřil jsem tomu, že by nás tu bylo třeba tak brzy. Proč tu vůbec jsme? Volal jsi nás?" obrátil se na Kaspiana.

„Ne, dnes ne," odpověděl Kaspian. „A věz, že tuto otázku, jsem si také položil. Hledám 7 lordů telmarínů, které můj strýc Miraz vyslal na moře. Chtěl se jich zbavit, podporovali totiž otce, a tím pádem mě. Zapřísáhl jsem se, že je najdu."

„A kam míříme?" zeptala se Lucinka.

„Teď na Osamělé ostrovy."

„Myslíš, že tam budou? Nevíme přece vůbec nic," ozvala se Chimney s poněkud chmurnou myšlenkou.

„Co víme, je to, že mířili právě na Osamělé ostrovy, to je naše jediné vodítko," odpověděl Kaspian a doprovodil to svým obvyklým odhodlaným pohledem.

Chim se podívala na Edmunda s Luckou. Jestli tu jsou ti dva, znamená to potíže. Pokud potřebují Lucku s Edmundem, aby jim pomohli, stane se něco, co co je nejspíš i bude moci zabít.

Kaspian se musel vrátit na palubu a Lucka také kamsi odešla, takže v Kaspianově kajutě zůstala Chimney s Edmundem.

„Mimochodem, vyrostla si. Do výšky sice moc ne... Ale vypadáš starší" nechal se slyšet Edmund.

Chim se pobaveně zamračila. „Jasně, je to asi tři a půl roku, co jsme se neviděli. A abys věděl, vysoká jsem dost. Nemůžu za to, že jsi vysoký jak mount Pire."

„Pro mě je to jen rok," pokrčil rameny chlapec a vyšel na balkůnek, kam vedly stále ještě otevřené dveře. „To znamená... že je ti šestnáct, co?"

Vyšla za ním na balkůnek. Zarazilo ji, že si to pamatuje. Bitva u Aslanova vrchu pro ni byla vzdálenou vzpomínkou, táhlo jí teprve na třináct a v bitvě zas až tak platná nebyla. „Ano, přesně. Je to asi dva měsíce, co mi bylo šestnáct."

„Víš, je to zvláštní. Před rokem si byla stejně jako Lucka a pak tě po roce vidím a jsi stejně stará jako já. Občas si přeju, aby čas v Narnii a u nás běžel stejně. Stejně tak Kaspian – je teď ještě starší. Je to nespravedlivé, žijete tady v Narnii moc rychle!" zasmál se Edmund.

„Nebo vy tam u vás moc pomalu," pokrčila rameny Chim a usmála se.

„Jak se vůbec mají Petr se Zuzkou?" zeptala se po chvíli ticha.

Edmund nasadil zvláštní grimasu a skoro nešťastně vydechl: „Jsou v Americe."

„Americe? Co je to?" zeptala se zmateně Chim.

Edmund se musel usmát. Pořád zapomínal, že tady Británii a další státy neznají. „Amerika je jiný stát, než ve kterém žiju. Je to daleko, přes oceán. Já a Lucka čekáme na bezpečnou loď, která by nás převezla."

„A proč tak daleko?" zeptala se zmateně.

„U nás se válčí, víš. V Americe to není tak znát, je totiž moc daleko," vysvětlil jí to jednoduše. Nechtěl se zabývat ničím složitým.

„Aha," zamračila se Chim. Pořád tomu úplně nerozuměla, ale Edmund nevypadal, že by se o tom rád bavil. Asi se trápil.

„To je jedno. Pojď, půjdeme si najít nějakou práci," řekl Edmund, vzal Chim kolem ramen a odešel s ní na palubu.