Meant to be together (Letopisy Narnie / Edmund / CZ)

4. kapitola

„Počkej," kuckal Edmund, pořád se totiž smál Eustácovi.

„Ano?" otočila se a koukla se na něj ostýchavě, jako kdyby se bála.

„Děláš teď něco? Lucka si jde odpočinout, tak si pojď povídat aspoň ty. Kaspian teď nemůže, Drinian je nemluva a s Eustácem se bavit nehodlám. Prosím," hodil na ní psí oči.

„Mám volno. Mám volno skoro pořád, nechtějí mě nechat nic dělat." Ušklíbla se, vždyť to v podstatě byla pravda. I když všichni věděli, že není princezna a že je zvyklá pracovat, stejně ji nikdo nechtěl zatěžovat. Byla přece princezna a princezny nepracují.

„Dobře. Jdeme na příď?" otočil se a nepočkal na ni, prostě věděl, že za ním půjde. Chvíli stál na přídi sám, než za ním Chimney doběhla.

Jen tak vedle sebe stáli a koukali se na moře, když Chim prolomila ticho. „Tak jak se ti to líbí? Tady, zpátky v Narnii?" Zavřela oči a nastavila obličej slunci a větru. Vítr jí cuchal vlasy a slunce jemně pálilo na obličeji. Tahle chvíle byla dokonalá. Otevřela oči a podívala se na Edmunda, který na ni koukal. S rozpaky odvrátila pohled zpět na moře. Ne, že by jí nebylo příjemné, že se jí Edmund věnuje, jen... dost nezvyklé.

„Úžasné. Jsem rád, že jsem tu. Tam u nás je to nudné. Ani nevíš, kolik mi toho Narnie dala. Dřív jsem byl schopný chovat se jako Eustác, ale s Narnií a Aslanem se vše změnilo. Občas bych tu chtěl zůstat navždy."

„Já jsem strašně ráda, že jste tady. Myslela jsem, že už vás v životě neuvidím. Doufala jsem, že se sem ještě stihnete vrátit, dokud budu žít, ale myslela jsem, že Aslan pro vás má plány až hodně let do budoucna. Chyběli jste mi. Ne, že by bylo špatné být součást královské rodiny... ale nenávidím, když musím celý den nosit šaty! Korzety mi drtí hrudník, sukně mě táhnou k zemi a služky toho na mě i tak cpou pořád víc a víc! No chápeš to?" zakroutila hlavou a pokračovala, „ale zvykla jsem si. Nakonec jsem řekla, že nechci žádné služebnictvo, že se obléct a učesat dokážu sama. Od té doby se na služky koukají jak na zlou čarodějnici." Nevěřícně si odfrkla. Myslí si, že je nějaká šílená čarodějnice jen kvůli tomu, že se dokáže obléct sama. Edmund se začal smát. Pokud si to řekla stejným způsobem jako teď, tak se jim ani nedivím. Měla bys na ně být milá."

„Milá?" zeptala se a nahodila zoufalý výraz. „Vždyť oni mě chtěli v tom korzetu udusit!" Pak začala parodovat. „Máte to utažené akorát?" zeptala se vysokým hláskem a pak svým, trochu přiškrceným hlasem odpověděla: „Můžete to trochu povolit?" Hodila na Edmunda výmluvný pohled. „No a ona to stejně utáhla ještě trochu! Večer jsem pak omdlela, kvůli nedostatku vzduchu. Myslím, že jsem měla právo na to, jim to říct nevychovaně."

„Jo, to si pamatuju víc než dobře." Zavrtěl hlavou a zase se na Chim tak zvláštně podíval, že to nevydržela a zeptala se ho znovu, co se děje, že tak kouká.

„Ty si víc než dobře pamatuješ, jak na tobě šněrovali korzety?" zeptala se s úšklebkem a sjela ho pohledem. „Nevěděla jsem, že máš úchylku na korzety."

„Tak...Tak jsem to nemyslel!" zasmál se.

„Dobře!" kývla na srozuměnou, ale pořád se uchechtávala.

Po chvíli na sobě zase ucítila ten jeho zkoumavý pohled. „Co je?" vyjela na něj.

„Víš, když jsem tě viděl naposledy, řekla si mi, že je ti třináct. Teď je ti šestnáct. Před tím... byla jsi taková nevinná. Ostrý lokte, hbitý jazyk a v hlavě taky ne pusto, ale byla si malá a nevinná. A teď, o tři roky později, máš tyhle svoje vlastnosti vybroušený snad k dokonalosti. A taky už se nebojíš něco říct. Pamatuju si, jak si se neustále červenala, když se tě někdo na něco zeptal," usmál se na ni Ed.

„Víš co Edmunde?" zasmála se Chim, „já za to nemohla! U Aslana, nejdřív jsem potkala vzbouřeneckého krále a pak všechny bájné vládce Narnie najednou. Slýchávala jsem o tobě pohádky na dobrou noc a najednou jsem s tebou měla mluvit? Skoro nemožný. Navíc jsem nebyla zvyklá na lidi. Znala jsem jen pár lidí a ostatních jsem se stranila. Teď jsem se musela naučit v tom chodit. Najednou přijížděly všechny vznešené rody, a cpali mi jejich syny pod nos. Čekali, že budu hodná, milá a nebudu odmlouvat, až mi jejich synáčka naservíruj až pod nos, ale já si nikoho rozhodně brát nechtěla." Zavrtěla znechuceně hlavou.

„Jo, to si taky pamatuju. Až na to, že mi cpali pod nos holky. V hlavě prázdno a uměly se jen usmívat." Usmál se na ni. „No ale jinak je sranda být princeznou, ne? Vždyť můžeš každého komandovat, to je něco pro tebe!" zasmál se.

„Ty ze mě děláš nějakýho generála, nebo co!" bouchla ho do ramene. „Ale máš pravdu, je to sranda, zvlášť když jim dáváš nesmyslný úkoly. ‚Přines koblihy. Už je nechci. Kde máš ty koblihy? Já nechtěla koblihy, já chtěla vdolky!' a tak různě." Musela se usmát. Přesně to jednou udělala. Naštěstí měl sluha smysl pro humor a taky ho to nakonec pobavilo.