On Byl Vražda

Úvod

Mohly být tak tři hodiny odpoledne. Bezduše se potloukal po ulicích města a pozoroval lidi. Byli tak zajímaví. Každý trochu jiný a přesto si byli tak podobní. Byl ve městě celý den a stále ho neomrzelo se na ně dívat, jak pořád někam pospíchají, jak jsou na sebe protivní, protože nic nestíhají a jak pořád jen chodí, jak proudí jako obrovská řeka v korytu hlavní ulice. Toto koryto ale už opustil a teď procházel ty menší, užší, starší a méně známé uličky. Nakonec se jimi dostal k jedné s vysokými kamennými domy, dlážděné ošlapanými kočičími hlavami. Šel hlouběji a hlouběji a nebe se zatahovalo šedým pláštěm dešťových mraků.

,,Bude pršet, pane..."

,,Mlč, já vím," odbyl démona. Ano, démona.

,,Omlouvám se," hlesl démon příjemným, teď trochu sklíčeným hlasem.

,,Co tu vůbec děláme?" stiskl svému pánu rameno štíhlou rukou s dlouhými prsty. Jeho pán se mírně ošil, protože tenhle náhodný dotek nikdy nečekal.

,,Hledáme zajímavější lidi, Sastujine," řekl a usmál se.

,,Aha... Tohle je jedna z těch chudobinský uliček, že?" pořád mluvil. Neustále. Měl stále nějaké otázky. Pořád mluvil a lezl tím svému pánovi na nervy.

,,Ano, Satsujine. Ani bys nevěřil, kolik zajímavých osob se tu dá potkat. V chudých menšinách totiž nežijí jen lidé..." řekl skoro až zasněně. A to jméno. S jakou oblibou vyslovoval jméno Satsujin.

Šli stále dál uličkou. Ano, teď už o nich můžeme mluvit jako o 'nich'. Pán a jeho démon. I když démon vlastně nešel. Levitoval za ním a stále svíral jeho ramena. Byl by to hodně zvláštní a zajímavý pohled, kdyby nebyl Satsujin neviditelný pro obyčejné lidi a kdyby tam nějací lidé vůbec byli.

,,Někdo stojí za rohem," upozornil po chvilce Satsujin.

Jakmile bylo za roh vidět, Satsujin nelitoval, že na tuto skutečnost svého pána upzornil.

,,On je kitsune!" rozzářily se démonovy oči, když tato slova radostně vykřikl. ,,A co já s tím?" odbyl ho jeho pán. ,,Vy to nechápete, je kitsune!" démon stál naproti svému pánu s naproso nadšeným výrazem a to, jak se tam dostal už tak podstatné není.

Kdyby nezastavil čas, mladý chlapec se zvířecíma očima, pruhy na tvářích a huňatým ocasem by pravděpodobně nechápavě zíral na konverzaci úplně normálně vypadajícího člověka se vzduchem. To se naštěstí nestalo, protože i přes veškerou Satsujinovu slabost pro nelidská individua, byl sám démon dost inteligentní na to, aby ta úžasná nelidská stvoření nevyslechla jednostranný rozhovor ne moc vstřícného muže a vzduchu, který by viděly místo démona a neslyšely pro jistotu vůbec.

,,Co mám udělat, abych viděl jeho krev?" zeptal se po chvíli démon s širokým úsměvem plným ostrých zubů a rozšířenýma žlutýma očima.

,,Na tomhle jsme se nedohodli," namítl jeho pán. ,,Ale jak myslíš..." narážel tím na pohled, který se mu naskytl. Dlouhovlasý démon s výrazem naprosté podřízenosti a odevzdanosti klečel na zemi.

Začínalo pršet, když oba dva urychleně opouštěli místo činu. Nebo alespoň pro nějakou dobu místo činu.

Démon ho totiž přemluvil a když první, nejisté kapky deště dopadly do jeho tváře, znovu se podíval na démona a řekl: ,,Obstarej mi zbraň, Vraždo..."