Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 22

Harry pomalu přešel ke svému křeslu, kde se kroutilo klubíčko neštěstí. Věděl, že se bála a i on sám si byl vědom, co před chvílí učinil. Byl jen naštvaný a nevěří, že by se mohla jeho výbušnost vrátit, alespon ne v takové míře, ve které ji měl kdysi. Ačkoliv Ninu nemiloval, cítil k ní velké pouto, přeci jen, byla jeho ženou a splodil s ní syna.

Dřepl si vedle křesla a položil ruku na její záda, které v kruzích hladil. Bylo mu tak líto, že jí praštil. Neměl to dělat. Byl naštvaný, avšak sám na sebe.

"Omlouvám se. Nechtěl jsem, NIno. Prosím, odpust," zašeptal a jeho hlas se ke konci začal ztrácet. Z podřepu si opět stoupl, jednu paži vsunul Nině pod kolena a druhou ji chytil pod zády, načež ji vyzvedl nahoru. Nina se třásla v jeho náručí, avšak pevně se chytila jeho svetru a hlavu zabořila do jeho hrudi. Nechtěla, aby jí viděl do obličeje. Uplakaná a slabá žena. Není snad větší potupy, která by ji mohla potkat, než aby se přes roky, které se snažila a vše snášela bez slz, podívala uplakaná do tváře někomu, kdo ji tak nezná. Samozřejmě, že Harry již Ninu viděl plakat, ale ne takhle. Ve tváři se jí objevil strach a bezmoc, její líce hořely a z očí jí slzy tekly proudem, aniž by je mohla zastavit.

Nina se vždy snažila být ta statečná. Nedělala to pro sebe, ale hlavně pro Harryho a pro Marcela. Obětovala jim život a nadále jim poskytuje svou lásku, avšak ten, jež by ji snad i měl milovat, její lásku neopětuje a nikdy nebude. Nina stále doufá, že třeba nadejde den, kdy se Harry vzchopí a aspon se pokusí, ji milovat, když ten, jemuž Harryho srdce patří, již odpočívá v nebi.

Harry odnesl Ninu nahoru do jejich společné ložnice, kde ji položil na postel a ačkoliv to Nina nechtěla, Harry jí přeci jen do zkroušené tváře pohlédl. V ten moment, jakoby mu vrazily kudlu do srdce. Cítil se tak provinile.

Dejme tomu, že by ted nejraději popadl lampu a začal se s ní třískat do hlavy. (Viz. Harry Potter - Neřád Doby).

Přidržoval ji tvář, zatímco jí palcem stíral slzy. Nina přiložila její ruku na jeho a tiskla si jeho dlan k tváři ještě více. Harry zavřel oči, zhluboka se nadechl a zase oči otevřel. Byla krásná, i když plakala, byla krásná.

"Omlouvám se. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit a nikdy jsem ti nechtěl zkazit život. Je mi to moc líto," omlouval se Harry. Uvědomoval si už dávno, ak těžké to pro ní musí být, jak se asi musí cítit, ale nikdy jeho chybu nepřiznal. Nikdy nepřiznal to, že on byl ten slabý, ten, kdo potřeboval podržet. Věděl to, uvědomoval si to, ale nikdy to nepřiznal. Až ted.