MÁRNICE.
Jo, přesně takhle bych to nazvala.
Nespočet zesnulých a každý z nich je provázen žalem, bolestí a vlastně ničím pozitivním.
Mám problém. V době, kdy je přátelství něco tak bolestivě cenného a není pro každého, jsou mojí jedinou společností právě oni. V tomhle světě, kde je všechno tak jiný a zvrácený, než jsem si to představovala. Ve světě, kde ty mocný kážou vodu, a sami pijí jablečný džus.
Bylo sucho. Obzvlášť tohle léto, docházela voda, přitom Antarktida tála a stále taje. Lidem docházejí peníze a přitom se tisknou další a další, každý den, jen ne pro ty, kteří je potřebují. Můj mrazák přestává fungovat, nemám peníze na nový, nemám ani vodu, co bych do něj nalila. Ale i kdybych všechny ty věci měla, tak mi stejně ten starej křáp neposlouží, protože nemám ani na elektřinu. A nakonec, ke všemu tomu ‚dobrému', pomalu ale jistě, přicházím o své jediné přátele.
Začínají se rozkládat.
Jo, mohla bych je zakopat na zahradě, a doufat, že napadne sníh, a že se o všechno příroda postará. Jenže jak by mohla, když je tak moc nemocná. Žádnej sníh nebude, svět je totiž moc posunutej a taky, jakoby toho nebylo dost, mám až moc malou zahradu. HIHI.
S rozkladem přichází i zápach.
Začínají zavánět. Řeknu vám, že jsou rozhodně účinnější, než leckterej osvěžovač vzduchu (myslím si, že některým z vás, bych pár svých kamarádů mohla vypůjčit, aby vám z ubikací vyčistili ten zápach novodobosti a moderních technologií.) Asi je dám do vany s pěkně ledovou vodou, jenže ani tak, se nedostanu na bod mrazu a oni se budou stále rozkládat.
Jo jasně, úplně přesně vím, co máte v hlavě.
Proč je nespálí?
Hah.
Dobrý pokus, myslíte, že mě to nenapadlo? Abych věci uvedla na pravou míru, neschovávám je, (nebo snad ano?) pouze přechovávám. Protože, ač nerada to přiznávám, jsou mojí jedinou společností, která mě uspokojuje a neobtěžuje. (Jsem jiná, jo. Ale sklony k nekrofilii se ve mně nějak nechytily. Vím, zklamání.)
Protože představa neutěšitelné, doživotní samoty je tak děsivá.
A proto si je schovám tady.
Sem, na tyhle stránky.
