Možná

- 2 -

Tyler nás vedl malou uličkou ven z organizace. Přišlo mi divné, že ví kde jít. Vlastně technicky vzato byl on divný. Zajímalo mě, jakou má schopnost. Jakou mám schopnost já.

Vyšli jsme ven a do tváře mě uhodil silný vítr. Zapnula jsem si bundu až ke krku a nasadila kapuci a litovala Tylera a Thomase, kteří neměli ani mikinu ani bundu.

„Rychle! Musíme se dostat do lesa, než si všimnou, že chybíme," řekl Tyler a rozběhl se k lesu. Nechtělo se mi chodit natož běhat, ale vybírat jsem si nemohla.

Krajina tady byla pustá. Vůbec jsem to tu nepoznávala. Hluboký les, do kterého jsme vběhli, neměl konce. Otočila jsem se a viděla velikánskou šedou budovu, organizaci. Neměla na sobě žádný nápis. Ani nikde blízko nebyla žádná silnice ani značky, nic. V oknech byli mříže a zdálky budova vypadala jako vězení. Po zádech mi projel mráz a já doufala, že se tu už nikdy nebudu muset vracet.

Tyler nás rychle pobídl k běhu. Chvíli jsme běželi, pak zase zpomalili a takhle pořád dokola. Nebavilo mě to a pohled na slabou Mary obutou v takhle smrtící obuvi mě dohnal k tomu, abych Tylera zastavila. Podaroval mi netrpělivý pohled, ale zastavil.

„Co je?"

„Nemůžeme. Musíme si dát pauzu. Kam to vůbec jdeme? Vedeš nás někam a my ani nevíme kam!" řekla jsem naštvaně a popadala dech.

„Jestli si chcete odpočinout, tak prosím, ale to už se rovnou můžete pozabíjet sami! Myslíš, že si nevšimnou, že jim chybí pět lidí? Vedou si záznamy, Laro!" Snažila jsem se nemyslet na to, jak vyslovil mé jméno a oplácela mu mračení.

„Fajn, ale kam nás vedeš?" Už by mohl mluvit i někdo jiný a ne jenom já.

„Můj strýc má kousek odsud podzemní kryt. Nikdo o něm neví, jen já, strýc a pár dalších lidí, kterým se dá věřit," řekl a prohrábl si nervózně vlasy.

„Jak daleko?" řekla jsem s obavou v hlase a čekala na jeho verdikt.

„81 km. Budeme tam za 25 hodin, když si pospíšíme," řekl a podíval se kolem sebe.

„Tylere! My ale potřebujeme přestávky!" řekla jsem unaveně a myslela na bolest břicha, co mi způsoboval hlad.

„Nemůžeme se zdržovat," řekl hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Ale my máme hlad, jsme unavení!" řekla jsem a koukla po ostatních. Oni jen plaše přikývli.

„Fajn, uděláme si přestávku a na dálnici můžeme najít nějaký obchod, ale teď ještě na chvilku půjdeme. Nejsme dost daleko," Vzdal se a my se poslušně vydali cestou za ním.

Bylo mi špatně, začala se mi motat hlava a už jsem pomalu neviděla na cestu. Začalo se stmívat. Kdy jsem naposledy jedla? Nebo aspoň pila? Jak dlouho jsem vůbec spala v organizaci? Pamatuju si, že jsem šla vyvenčit psa a pak mám okno. Museli mě vzít, když jsem šla po chodníku vedle silnice. A co rodiče? Taky je vzali? A co Lucas? Lucas!!

Nekoukala jsem na cestu a tak jsem zakopla o vystouplý kořen a za sebou slyšela jen slabé: „Laro!" Hlas patřil asi Mary, ale to už já nevěděla o světu.

„Laro, Laro, Laro!" neustále mě někdo volal. Nechte mě spát!

Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněla Mary a pořád do mě šťouchala.

„Co se stalo?" řekla jsem, ale hlas se mi zlomil. Sedla jsem si a odkašlala, ale Mary mě slyšela.

„Omdlela jsi. A tak Tyler a Thomas šli hledat nějaký ten obchod, aby koupili jídlo. A já tu se Zachem zůstala. Usnul," řekla a tiše se zahihňala a ukázala na ležícího Zacha. Nikdy jsem ji neslyšela říct najednou tak hodně slov. Usmála jsem se a opřela se o kmen stromu. Bylo mi lépe, ale pořád jsem měla hlad.

„Odkud jsi?" zeptala jsem se z nudy.

„Ze Severní Karolíny a ty?"

„Z Minnesoty," řekla jsem a pousmála se. Nikdy bych nevěřila, že mi to tam bude chybět.

„Laro? Já... Já mám strach," zašeptala. Rychle jsem se na ní podívala a ona mi pohled oplácela. Asi čekala, že jí dodám odvahu, ale já nevěděla jak.

„Já taky," přiznala jsem.

„Ty?" zeptala se udiveně.

„Přijde ti to neuvěřitelné?" zeptala jsem se jí nazpátek.

„Ne, jen že jsi taková statečná a zdáš se mi, že nemáš z ničeho strach,"

„Mary, já mám strach ze všeho," řekla jsem a začala se smát. Taky se zasmála, ale šlo vidět, že stále přemýšlí, do kdy všichni budeme žít.

Slyšeli jsme křupnutí větvičky. Obě jsme se lekly. Mary se rychle schovala za kmen stromu a já popadla klacek, schovala se za nejbližší strom a vyčkávala. Byla tma, takže to bylo ještě horší. Musela jsem se řídit svým sluchem. Kroky se ozývali blíž a blíž, a když jsem je slyšela za stromem tak jsem napřáhl klacek a vší silou jsem útočníka chtěla udeřit. Jenže někdo klacek chytil a potáhl k sobě a já byla uvězněna v silných pažích. Už jsem chtěla křičet na Mary, ať vezme nohy na ramena a tím vzbudila i Zacha, když na mě promluvil.

„Zbláznila ses? Co to tu zkoušíš?" řekl Tyler a pustil mě. V tom strachu jsem ho ani nepoznala.

„Já? To vy se sem plížíte jako duchové a pak se divíš, že se chceme bránit?" řekla jsem a zkřížila ruce na prsou.

„Tak za prvé, šli jsme dost hlasitě a za druhé, příště vezmi něco lepšího. Co třeba kámen?" vzal můj klacek a rozlomil ho napůl. Vysmíval se mi, ale nechala jsem to být.

Kromě jídla taky koupili nějaké ty batohy, bundy, svítilny, lana a lékárničku. Kde vzali tolik peněz?

„To jste měli tolik peněz?" zeptala jsem se a nechápavě se zamračila se.

„Obchod byl prázdný a dveře vyražené," řekl Thomas a pokrčil rameny. Podívala jsem se nevěřícně na Tylera, ale on se na mě nedíval. Dával si na sebe, jak jinak, černou bundu.

Byla ještě tma a tak jsme se rozhodli, že si půjdeme lehnout aspoň na hodinu. I Tyler potřeboval spát...

Už jsem pomalu usínala, když jsem něco uslyšela.