Ztraceni v oceánu [JungKook]

*6*

Hlad byl neúnosný. Veškeré sušenky došly a ovoce bylo vysoko. Kdyby o dva dny později nespadly dva kokosy samy od sebe, neměli bychom vůbec nic. Snažili jsme se nejprve sami, ale bylo to opravdu moc vysoko a nemohli jsme přijít na nic, jak se k nim dostat.

Začaly mě napadat už poměrně zoufalé myšlenky. A čím zoufalejší byly, tím byly taky nereálnější. Každé ráno vídáme na pláži pár krabů. Jenže... nemáme ani ten blbý oheň a nevím, jestli mám žaludek na to je jíst syrové.

Celkově nesnáším mořské plody, ale teď se to zdá jako naprosté nic. Tak příšerný hlad mám.

„Dneska se to povede, je skoro bezvětří!" nadával JungKook a neustále třel jedním klackem o druhý. Měla jsem své ruce kolem jemných pilin, abych k tomu nepronikl, byť jen jemný vánek.

Podle toho, jak se jeho ruce napnuly, jsem poznala, že ještě více přitlačil. Zavřela jsem na chvíli oči, a přestože nejsem věřící, tak opravdu začala prosit Boha, aby to tentokrát vyšlo. Prosím! Oheň je všechno, co nás možná dělí od dalšího jídla.

Sklonila jsem se k tomu a hypnotizovala to pohledem.

Několikrát jsem musela zamrkat, abych zjistila, jestli se mi to nezdá, ale skutečně z toho začal jít velmi jemný dým.

„Jo, přesně tak, dělej!" vykřikla jsem. Dovedu si představit, jak namáhavé to pro něj muselo být. Taky jsem to párkrát zkusila, ale ani ne po pár minutách to vzdala. Nedovedu na to tlačit tak dlouho.

„Panebože!" vykřikl on, když se velmi malý a jemný plamínek prodral ven. Odhodil klacek na stranu a překryl mé ruce, což bylo znamení. Natáhla jsem se po dalších jemných větvičkách a postupně je tam přidávala. Hlavně jich tam nesmí přijít moc na jednou nebo to udusíme.

Opatrně do toho foukal a pořád to chránil vlastníma rukama. Oba jsme to sledovali plní nadšení a očekávání. Ani jeden se však nezačal radovat, protože ještě není vyhráno. Přidávala jsem další a další a v duchu pokračovala v modlitbách, aby nepřišel vítr a celé nám to nepřekazil.

Bolely mě záda, jak jsem klečela a nohy z toho, jak byly skrčené. To mi však nezabránilo v tom, abych na ně nadšeně vyskočila, jakmile přidal větší polínko.

„Yes! Yes! Yes!" sotva se postavil taky, skočila jsem na něj a pevně ho objala.

„Jsi nejlepší." Musela jsem se tvářit opravdu pyšně, ale co... já fakt byla. Pyšná na něj, a i na sebe, že jsme to zvládli a máme teď oheň.

„Byla to spolupráce, ne?" na chvíli mě stiskl v náručí pevněji, a pak hned pustil, rozhrabávajíc moje vlasy.

„Ale nebudu zapírat, že je to především tvoje zásluha." Odstoupila jsem a vzala jeho ruce do dlaní. Taky ho muselo stát spoustu úsilí přemoct tu bolest. Zkoušeli jsme to dva dny a jeho ruce byly rozedřené hned ten první. Muselo to být opravdu nepříjemné.

„Jsem v pohodě, to se zahojí."

Jen jsem pokývala hlavou, a pak je pustila. Byl čas jíst!

Další problém byl...

„Jak je, do háje, chytíme?" sledovala jsem dva kraby, kteří si to velmi línou chůzí mířili podél pláže. Byli jsme dost daleko na to, abychom je vylekali. Pořád se ale vzdalovali a jestli urychleně něco nevymyslíme, tak nám odejdou.

Koukala jsem kolem sebe docela bezradně. Měla jsem pocit, že mi hlad dokonale zatemnil mozek, až dokud jsem neuviděla poměrně ostrý asi metr a půl dlouhý klacek. Ležel tam na zemi v písku a vypadal tak nevyužitý. Možná mi přece jen zbyla nějaká šedá kůra mozková. Popadla jsem ho proto do ruky a rychlým krokem se přibližovala ke krabům.

„Dessi, co děláš?" zavolal za mnou. Krab mě nejspíš uviděl, protože začal zrychlovat a stejně tak druhý. Na to, abych ho však nechala jít, jsem byla až moc odhodlaná. A hladová.

V životě bych nedokázala ublížit zvířeti. Mouchu bych zabila, kdyby mě štvala. Na pavouka bych klidně stříkla biolit, protože je nesnáším. Ale krab je trochu větší zvíře... ne, nikdy bych ho za normálních okolností nezabila. A ještě k tomu tak necitelně.

Jenže ve mně se nejspíš objevily taky nějaké zvířecí pudy z toho, jak jsem byla vyhladovělá. Kdo ví? Dohnala jsem ho raz dva a jednoduše ho nabodla na ten klacek. Nebyl nějaký obrovský, takže přestože ten klacek nebyl zcela ostrý, šlo to poměrně lehce.

Křuplo to, na což jsem se zatvářila znechuceně, ale měla jsem ho.

„Ty jsi... ulovila kraba?" zatvářil se JungKook překvapeně. Nemohla jsem k němu zvednout pohled, protože byl přikovaný ke krabovi, který ještě pořád hýbal nohama. Bylo to otřesné. Byl to hnus.

Já zabila kraba. Je to sice jen krab, ale zabila jsem ho...

„Bože." Zamumlala jsem. Těšila jsem se na něco k jídlu, ale bylo mi to líto.

Byla jsem ráda, když se na nic neptal a šel po mém vzoru ulovit toho druhého. Nestihl utéct moc daleko.

Ulevilo se mi, když jsme začali ty kraby opékat a ani jeden z nich už se nehýbal. Za chvíli šla vzduchem cítit vůně masa. To už jsem, ať to zní bezcitně jak chce, o krabovi nepřemýšlela jako o živém tvoru, ale vyloženě jako o pokrmu.

„Nikdy bych si nemyslel, že mi v životě bude něco tak šmakovat." Obíral ho kousek po kousku a pomalu to do sebe soukal. Z toho, jak málo jsme předtím jedli, jsme si nemohli dát nášup najednou. Stažené žaludky by nám to pak akorát vrátily zpět. Nebylo na něm sice moc masa a opravdu to bylo pracné obírání, ale při hladu takovém, jaký jsem měla já, to bylo  jedno. Člověk by udělal cokoli, jen aby se najedl.

„Povídej mi." Přitakala jsem s boulemi div ne až za ušima.

„Co příště zkusit rybu?" nadhodil, a pak odložil všechny kůstky a zbytky na bok. Napodobila jsem ho, přiložila víc polínek do skromného ohniště, a pak se svalila vedle něj pod přístřešek.

„A zvládneme ji ulovit?" uchichtla jsem se. S plnějším břichem jsem se cítila vážně líp.

„Jak jsem viděl tvé odhodlání dneska? Levou zadní." Popíchl mě.

„Měla jsem fakt hlad." Odvětila jsem na to.

„Já vím, šlo to vidět." Zase si mě dobíral.

„Hele nech toho, jasný?!" strčila jsem do něj, a pak se přetočila na břicho a pozvedla se na loktech. Viděla jsem tak na něj líp. Sice už byla skoro tma, ale díky ohni jsme ještě pořád mohli vidět.

„Mohli bychom to alespoň zkusit." Dal si ruce za hlavu.

„Jsem pro." Usmála jsem se, když i on. Chvíli jsme se takhle sledovali a vyměňovali si tyhle spokojené úsměvy. Dnešní den byl plný dobrých věcí. Konečně bylo bezvětří, podařilo se nám rozdělat oheň, a ještě k tomu jsme se tak dobře najedli.

Člověk by si řekl, že mi aktuálně ke štěstí nic nechybí, jenom snad... jet konečně domů.

Omg, vidíte tu paži? Tak dobře, která z vás by si nepředstavovala, jak vás jimi svírá, hm? Já se o předstírání nesnažím, fakt bych si dala říct :D.

Vtipé je, že v nějaké té éře - nevím už které - zpočátku měli občas tílka na stage, Jimin šel dokonce do půl těla (víme všichni) a teď, jak jsou z nich už nejspíš fakt muži a člověk by o ten pohled stál ještě víc, tak nic... co nám to ty stylistky dělají? To je schválně?!