Mania - cesta z pekla

Počátek

Byl den jako každý jiný. Uprostřed lesa v malém rodinném domku si hrála tříletá tmavovlasá holčička v krásných bílých šatičkách se svou oblíbenou panenkou. Zatímco ona byla ve svém pokojíčku, její maminka, krásná žena s dlouhými oříškovými vlasy, jí chystala její nejmilejší oběd. Otec byl na lovu, stejně jako každý den. Jenže tenhle byl jiný. Ten den byl osudný pro všechny, změnil spoustu životů, hlavně ten malé holčičky. 

„Zlatíčko, oběd je hotový," zavolala žena na svou dcerku. 

„Běžím, mami," zvolala nazpět holčička a přiběhla dolů do kuchyně. 

„Maminko, kdo jsou ti lidé s černýma očima?" zeptala se po chvíli dcerka, když si nabírala již několikáté sousto. Žena se zastavila v pohybu. 

„Jaké lidi myslíš zlatíčko?" snažila se neznít nervózně, přitom však již tušila, na koho se dcerka ptá. 

„Ty, kteří ke mně občas mluví," odpověděla holčička nezúčastněně a dál pokračovala v jídle. 

Hodiny odbily dvanáctou a přesně tehdy to začalo. Žena nejdříve vycítila přítomnost toho všivého pobočníka Scirlina a pak nakonec i jeho... Abbadona. Blížili se i s polovinou té prohnilé skupiny a žena už tehdy věděla, že dnešek bude její poslední den. 

„Beruško, utíkej nahoru a schovej se ve skříni!" zakřičela žena rychlena své dítě. 

„Ale maminko..." chtěla namítnout holčička. 

„Žádné ale, všechno bude v pořádku, jenom se teď běž schovat," naléhala na ni žena. 

Děvčátko tedy běželo do svého pokoje, jenže bylo zvědavé, a nakonec se v půli cesty zastavilo, a místo aby se šlo schovat do skříně, schovalo se na schodech a pozorovalo, co se bude dole dít. Dovnitř vtrhlo několik lidí, kteří na holčičku již několik dní promlouvali v její hlavě. Šeptali jí, že byla předurčena pro velkou věc a že brzy bude muset jít s nimi. Děvčátko s nimi ale jít nechtělo, nechtělo opustit svou maminku a tatínka. V čele skupiny byl vysoký muž s tmavou pletí a černými vlasy. 

„Rád tě zase vidím," řekl muž ženě hrubým a hlubokým hlasem přesunujíc se za ní do kuchyně. 

„Bohužel nemůžu říct totéž, Abe," odsekla žena a snažila se pomalými kroky dostat k zásuvce s noži, ve které měla schovanou svou dýku. 

„Ale no tak, to bolí," křivě se usmál Abe. „Vidím, že jsi tady sama, kdepak máš toho svého skvělého muže?" odplivl si Abe a začal se k ženě pomalu přibližovat, ta se mezitím dostala k šuplíku a nenápadně z něj začala svou dýku vytahovat, Abovi však neodpovídala. 

„Očividně se se mnou nehodláš bavit, chtěl jsem si trochu popovídat, ale dobrá, přejdeme rovnou k věci," ušklíbl se Abe. „Kdepak máš tu malou princeznu?" nahodil zase vážný výraz a rozhlédl se po místnosti. 

„Ji z toho vynech! Není tady a ty ji nikdy nedostaneš!" zařvala na něj žena. 

„Ale no tak, mohlo to být po dobrém," zamračil se a otočil se na své nohsledy, kteří doteď jen pozorně sledovali jejich výměnu názorů.„Rozdělte se a najděte toho malého skrčka, ale chci ji živou!" rozkázala všichni se okamžitě rozdělili, nikdo by si mu nedovolil odporovat. 

„Nech ji na pokoji, Abbadone!" zařvala žena a vrhla se i s dýkou přímo proti němu.

Po celou tu dobu malé děvčátko sledovalo celý rozhovor mezi její maminkou a neznámým mužem. Měla strach a chtěla běžet za ní, jenže věděla, že kdyby maminka zjistila, že ji neposlechla a neschovala se, moc by se na ni zlobila. 

„Kdepak máš tu malou princeznu?" slyšela říkat toho muže. To mluvilo ní, ale proč by ji chtěl ten zlý pán hledat, proč k ní už několik nocí mluvil a proč ji k sobě volal? Měla tolik otázek, ale nikdo ji na její otázky teď nemohl dát odpovědi. 

„Rozdělte se a najděte toho malého skrčka, ale chci ji živou!" rozkázal ten muž a lidé co tady byli s ním, začali prohledávat dům. Holčička se zvedla a běžela se schovat do skříně, ve které měla být schovaná už dávno, zalezla si až do úplně zadní části, kde se skrčila do klubíčka pod pověšenými kabáty a čekala, než si pro ni maminka přijde. Seděla tam už nějakou chvíli, ale ona pořád nešla. Z ničeho nic uslyšela v pokoji kroky, myslela si, že je to její maminka, že si pro ni přišla a ona si bude moct jít zase hrát. Proto vyběhla ze skříně, jenže místo ní tam stál úplně někdo jiný, byl to ten pán, který si předtím povídal dole s její maminkou. Holčička se chtěla znovu běžet schovat, ale Abe ji chytil za paži a zvedl do vzduchu. 

„Ale kohopak to tady máme," ušklíbl se. „Přesně tebe jsem hledal princezno," řekl jí a táhl ji s sebou dolů do kuchyně. Tiskl dívčinu ruku tak silně, až ji z očí vyhrklo několik slz, ale neplakala. Měla totiž strach, že by se dotyčný ještě víc rozzuřil. Když přišli do kuchyně, byla všude samá červená, nejspíš se jim tady rozlila nějaká barva, pomyslela si holčička, jenže pak došli blíž a holčička na zemi viděla ležet maminku se zastřeným pohledem a kolem ní byla spousta krve.

 „Co je s maminkou, proč se nehýbá?" ptalo se smutně děvčátko Aba. 

„Neboj, maminka už nebude dělat problémy," řekl a holčičku pohodil vedle její maminky. Pak si kolem ní všichni stoupli dokola a začali odříkávat něco, čemu holčička vůbec nerozuměla, bylo to totiž v cizím jazyce, který ona neznala. Nakonec před ni došel muž, kterému říkali Abe, s dýkou v ruce, a v tu chvíli děvčátko pohltila temnota.