The 100: Survivor [pozastaveno]

7.|Nespavost a první krůčky

"S dovolením. Ustupte! Uhněte!" Pokřikujeme s Clarke a tak uvolňujeme cestu zraněnému Jasperovi a Bellamymu, který nese Jordanino mrtvé tělo. Nemůžu se za ním ani otočit. Nemůžu se tím směrem ani podívat, aniž by se mi nechtělo do něčeho kopnout, začít křičet, brečet.

"To je Jordan. Jordan Baker. Co se jí stalo? Carmen má její luk?" šumí to kolem nás.

"Carmen," chytne mě Chris za ruku a strhne k sobě. "Co se stalo?" Koukám mlčky do země. Studeným prstem mi zvedne bradu a tím donutí na něj pohlédnout. "Co se stalo v tom lese?" Mlčím a začínám natahovat. "Pověz mi to." Položí mi celou dlaň na tvář. Ošiju se. Svou ruku stáhne, ale dál na mě se strachem v očích kouká. Párkrát se nadechnu a vydechnu a už už se připravuju Chrise zasvětit do hrůzy, která nás poctila svou návštěvou, když mě z toho jistý a neoblomný hlas vysvobodí.

"Carmen!" Křikne Bellamy. Otočím se za jeho hlasem. Stojí na rampě a mává na mě. Jeho pohled je přísný.

"Podívej se na mě. Slyšíš? Carmen!"

"P-p-promiň." Protáhnu se kolem Chrise a pospíchám ke smutnému průvodu do modulu. Prodírám se skrz dav, který momentálně pětici celou obalil. Když vejdu za nimi do lodi, Bellamy mě pevně uchopí za loket a odtáhne bokem. Úlekem vyjeknu a celá se začnu chvět. Všimne si toho, a tak svou ruku přesune z mé paže na plášť lodi.

"Podívej se na mě." Místo toho k sobě pevně sevřu víčka a neúnavně vrtím hlavou. "Car," osloví mě přezdívkou. Ještě více mě ale dostane pod tlak. "Hej, hej, hej," pohladí mě po tváři, což mě doopravdy donutí na něj pohlédnout a rozklepat se ještě víc. Nemůžu už stát na nohou, tak se svezu dolů a obličej schovám do dlaní. "Hej, hej," řekne Bellamy tiše a čupne si ke mně. "Carmen. Mluv se mnou." Zavrtím hlavou. Posadí se vedle mě a mlčí. Cítím se hrozně. Je to moje chyba! Za všechno můžu já! Jako vždycky!

Do lodi vpadnou něčí kroky. "Belle?" Už podle hlasu poznám, že jde o Octavii. Mlčí. Určitě udělal pár posunků, aby naznačil momentální naladění. "Car?" Zkusí to znovu.

"Nemuselo k tomu dojít, kdybych vám to řekla už včera," zabrblám do kolen. Tak moc se stydím. Jsem na sebe naštvaná, že k nim ani pohled zvednout nemůžu.

"Co? Co jsi nám měla říct?" Odmlčí se. "CARMEN!"

"Nejsme tu sami," ozve se místo mě další hlas. To je Chris. "Včera byla Carmen napadená v lese. Někdo po ní hodil oštěp, ale nějakým zázrakem se nám podařilo zachránit."

"Carmen..." Jeho hlas je ostrý. Bodá do mě a je ostřejší, než všechny mé výčitky. Najednou, jako vysvobození nebo šance na druhou možnost, se z vrchu ozve Jasperovo bolestné zavrčení. Beze slova, bez pohledu se Bellovi vytrhnu a začnu šplhat po schodech nahoru. Poklop se otevře a já tiše vylezu mezi ostatní přítomné - Monty svírá pevně Jasperovu ruku, zatím co mu Clarke potírá nějakou desinfekcí zemšťany způsobené rány.

"Rány má ošetřené. Byl návnada pro zvěř, kdyby tě to náhodou zajímalo," řekne Clarke netečně.

"Ovšem, že zajímá," hlesnu a dovolím si udělat další čtyři kroky.

"Car-men," zašeptá zraněný mezi výkřiky a natáhne ke mně svou druhou ruku. Nenápadně couvnu, ale pod Montyho zmateným, nesouhlasným pohledem se opět vrátím.