Ruins ·Sope· /zrušeno/

Where?

 Jméno- Jung Hoseok, bydliště- Dayen, Lesní Oblast, Stará republika města Soul, věk- 23 let, souhlasíte s vpíchnutím V22?- Ano 

 Jako každé ráno jsem se probudil, jenže i tak, dnes je to jiné. Oblékl jsem se do svého oblíbeného svetru a černých kalhot, i když bych tu mohl chodit nahatý a stejně by to nikdo nezjistil.­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­ Z nočního stolku jsem jako každý den vzal brýle. V dnešní době mají zrak všichni perfektní, díky tomu, že si nechali vyrobit nové oči, jen já jsem prostě svůj. Ke snídani jsem si dal banán a vzal si jako vždy láhev vody. Konečně nastal čas jít do dílny.

 Nedočkavě jsem otevřel dveře a přistoupil ke stolu, kde ležel bělovlasý humanoid. Vrátil jsem ho zpět na záda a znova si prohlédl svou včerejší práci. Nastal čas ho znovu zapnout. Palce jsem mu položil na spánky a jemně stlačil. Čekal jsem dlouho, ale nakonec se chytil. Pomaličku otevřel černé oči a jen zíral do stropu. "Kde to jsem?" Zeptal se s naprosto strnulým hlasem. "V bezpečí" Na tváři sformoval menší úšklebek, podobný úsměvu, který zmizel tak rychle, jak se objevil. "To říkají všichni." Tahle věta mě donutila se trochu zamračit. Kdo všichni? "Ale teď je to doopravdy"

 Posadil se a hned se zhrozil. "Hej!" Zakřičel na mě, když jsem byl ztracen v úvahách. "Kde jsou moje nohy?" "A ruka?" "A všechno ostatní?" Ten hrozně smutný tón hlasu mi vlezl pod kůži a bodl mě až u srdce. Zahleděl se mi hluboko do očí. Po chvíli se podíval na svoji jedinou ruku, kterou párkrát zahýbal a pak zpět na mě. "Dokážeš mě... opravit? Prosím" Uhl jsem pohledem a položil si ruku na šíji. Bělovlásek na mě stále upíral pohled. "Dokážu, doufám..."

 Vrátil se do původní polohy a zavřel oči. Nastalo ticho. Bylo slyšet jen hučení zářivek a vítr narážející do oken. "Jak se ti to stalo?" Zeptal jsem se ho, abych to ticho skončil. "Já nevím..." Aha. "A jak se jmenuješ?" Ticho, že by jste slyšeli padat špendlík. "Já nevím" Prohrábl jsem si vlasy a vzdal zjišťování informací. "Neboj, časem si vzpomeneš" To jsem sice nevěděl, ale chtěl jsem ho uklidnit. Bělovláskovy oči zůstaly zavřené a já usoudil, že je čas se vrátit do práce. Šel jsem dozadu do dílny a hledal součástky na dolní končetiny. Mechanické klouby, spousta drátů, obvodů, součásti připomínající kosti a syntetické svalstvo.

 Začal jsem vše spojovat k sobě, stavět kostru nohy a promazávat staré klouby. "A jak se vlastně jmenuješ ty?" Zaznělo od Sugy, klidně ležícím na stole. "Jung Hoseok, ale můžeš mi říkat Hobi." Dál už bylo ticho a já dál spojoval a někde i svářel kusy k sobě. Když už konstrukce byla skoro hotová, přišla další otázka. "Jak jsem se sem dostal?" To kdybych věděl... "Našel jsem tě kousek odsud, nevím kdo tě sem odložil." Další dlouhé ticho. Všechno jsem ohýbal a dostatečně promazával, když v tom zase promluvil. "Myslíš, že jsi na to někdy vzpomenu?" Zamrazilo mě na zádech a polil studený pot. "Určitě ano." Ty lháři...

 Postupně jsem obaloval železnou část a čas utíkal rychleji a rychleji. Potřebuji pauzu. Vzal jsem si rozkládací stoličku, láhev vody ještě z rána a přišel ke stolu. Suga měl zavřené oči, hruď se mu pravidelně nadzvedávala, až to vypadalo, jako by usnul. Bílé vlasy se mu leskly ve světle zářivek a já se nezmohl ani na slovo. Blížil se čas oběda, tak jsem ho tam nechal odpočívat a šel si pro jídlo.

 Když jsem se vracel, asi půl hodiny po tom co jsem odešel, Toto šel se mnou. Se zvukem dveří se otevřely i bělovláskovy knoflíčkové oči a přísahal bych bohu, že se snad usmál. Sedl jsem si zpět na stoličku a přemýšlel. Mohl bych dodělat to krytí... Došel jsem si pro zbytek materiálu ze včera, kapátko a UV lampu. Opatrně jsem materiál vpouštěl do prázdných míst a vše uhlazoval tak, aby to bylo co nejméně vidět. Suga klidně odpočíval a celou dobu se na mě díval.

 Vše bylo vyplněno, tak jsem zhasl v místnosti a rozsvítil modré světlo. Po přibližně minutě střípky ztuhly a já se mohl pustil do zadní části. Všechno jsem zase vyplnit, opravil i drobné prasklinky a po tak další minutě pod UV světlem, bylo dílo hotovo. Krytí je v pořádku, už nic nikde neprosvítá. Bělovlásek se usmál a poděkoval mi. Musím uznat, jeho oprava probíhá opravdu dobře. "Vím že je to asi podivné, ale mohl by jsi mi donést triko?" Hodně mě to zarazilo, netušil jsem, že by snad chtěl oblečení. "Jo, jasně..." 

 Donesl jsem mu světle modré triko s krátkým rukávem a pomohl mu se do něj obléknout. Ono s jen jednou rukou to není taková sranda. Vrátil jsem se zpět do práce. Sval po svalu jsem skládal strukturu nohy. Všechno se musí správně přichytit, propojit do sebe a poskládat. Je to jako nesmírně složité puzzle, které jen málo kdo dokáže složit. A já ho naštěstí složit umím. "Hobi, vyprávěj mi něco..." Zmateně jsem otočil hlavu a viděl sedícího Sugu, který se na mě díval s mírným úsměvem na tváři. Od kdy je tak přátelský? Pokračoval jsem v práci a začal vyprávět.

 "Byl jednou jeden kluk. Měl černé vlasy, které mu vždy padaly do očí a úsměv od ucha k uchu. Ve škole ho měli všichni rádi a měl vždy spoustu přátel. Rodiče ho podporovali a on jim chtěl dělat vždy jen radost. Ve škole byl vždy nejlepší a měl potenciál. Časem se začaly věci kolem něj měnit, jeho rodiče už nebyli tak šťastní, lidé se uzavírali, svět šel dál. Kluk si myslel, že čím lepší jeho výsledky budou tím méně bude tatínek na maminku křičet. Dostal se na vysokou a udělal doktorát z technologie. Rodiče se hádali dál a on konečně pochopil, že snaha něco zlepšit nemá cenu. Vypracoval se na šéfa společnosti a vedl kolektiv, jenže pak začal dělat na sebe. Dělal výzkum, chtěl vědět jestli můžou mít roboti city. Šéf na to přišel, z práce ho vyhodili, vláda ho pak chtěla zlikvidovat, věděl toho o výrobě příliš. Přítel ho opustil, rodiče ho vyhnali a teď žije v lese pryč od všech, pryč od všeho, co má rád."

 Už jsem měl skoro hotovo, chybělo mi jen krytí a můj příběh skončil. Podíval jsem se na Sugu. Ležel na stole úplně bezvládně. Rychle jsem k němu přišel, abych se podíval, co s ním je. Oči obrácené v sloup a ústa mírně pootevřená. Vyděsil jsem se. Lehce jsem s ním zatřásl, ale očividně to nepomohlo. Zkusil jsem to ještě jednou a konečně, zorničky se vrátily. Suga párkrát mrkl a nezmohl se ani na slovo. Potom řekl jen jednu věc, tedy spíš jméno, Seokjin. Prudce si sedl a přitáhl mě k sobě do objetí. Toto mi mezitím pobíhal mezi nohama a vyžadoval pozornost.

 Neodvážil jsem se zeptat. Počkám do zítra. Večer se pomalu blížil a nadcházel čas jít spát. Uklidil jsem nářadí. Na zítra mi zbývá připojit a pokrýt nohy, aby konečně mohl chodit. Opatrně jsem přistoupil se stolu a položil jsem svoje ruce na bělovláskovy spánky. Měl bych ho vypnout. Svoji rukou chytl tu mojí, "Prosím ne, bojím se, že by to mohlo být naposledy". Ruku jsem dal pryč a za tu jeho jsem ho chytl. Neboj se, zapnul bych tě, i kdybys nechtěl. Usmál jsem se na něj a on mi úsměv vrátil. "Tak asi dobrou, půjdu spát." Ruku jsem mu pustil a chystal se k odchodu. "Ne, prosím, nechci být sám" 

 Protočil jsem oči a došel si pro polštář a deku. Nastěhoval jsem se na svůj pracovní gauč a od Sugy zaznělo tiché "Díky." Toto mi ležel u nohou, bělovlásek odpočíval a mě se zavíraly oči. Co to sakra mohlo způsobit? Kdo je Seokjin? Moc otázek a já bych už měl dávno spát. "Dobrou noc" popřál jsem mu. "Dobrou Hobi, sladké sny"

 

Another one in the basket! Snad se vám moje slátanina líbí.. A BTW: díky za tolik reads na House Number 87, už bych zase měla začít psát a konečně to dokončit, tak se tam snad brzo uvidíme, abych vám mohla zase poděkovat... Bye! Vaše Loon