Vždycky jsem miloval to textování s tebou přes sociální sítě.
Když jsme se poprvé poznali přes hru, nic jsem k tobě zprvu necítil a měl tě za osobu, co prostě bude trávit se mnou.. hodiny a hodiny pařením her do půlnoci či tří ráno, nebo rovnou čtyřiadvacítku vkuse.
Akorát jsi byl rozumný a hry jsme hráli jen pár hodin. Vždycky jsem miloval třeba osm hodin provolaných, probrečených smíchy či jen řešení činnosti, co nás dva spojovala, ale to bylo až 2 roky po tom. Už jsme odhodili vcelku stud a tak to šlo samo.
Tenkrát, když jsem tě poznal, mě měl pod křídlem můj tehdy nejlepší kamarád Namjoon. Byl největší chybou mého života a já v něm měl vzor. Zakazoval mi se s tebou bavit, pro něj jsi byl pouze pouhá chudinka a on byl nej. To mi říkal a já si div nedělal poznámky.
Když mě on ignoroval či byl s jinými, sem tam jsem ti napsal, ale ne vždy jsi mi odepsal. Jednou jsem ti poslal fotku. Mám ji do teď, koukej.
Odepsal si, "co to plácáš Yoongi?"
Miloval jsem, jak jsi mě dokázal ukonejšit, proč se to změnilo?
Postupem času jsem se dostával do depresivních stavů. Namjoon mi začal do hlavy mlet jen sračky a větší sračky. Byl jsem lehce zmanipulovatelný. Tys to o mně nevěděl Jimine. Tys znal tu moje lepší stránku, tu, co jsem si vytvořil, aby nikdo nepoznal, že mám celý svět v píči. Byl jsem chlapec, co chodil s maskou. Neviděl jsi to v reálu. Bydlíme od sebe do teď tak daleko.
Chodil jsem se sluchátky v uších, koukal jsem se do země. Kdykoliv mě mohlo přejet auto, ale to se nestalo. Proč ne? S Namjoonem jsem volával přes videohovor. Taky bydlel daleko. Ukázal mi své čáry života, krvavé čáry na svém zápěstí. Taky jsem je chtěl mít. Chtěl jsem se sebepoškozovat, protože Namjoon tvrdil, že na to si netrumfnou jen zbabělci.
Jednou mi zavolal. Byl na všechny nasraný, brečel. Vyhrožoval mi, že se zabije. Bral do ruky žiletku. Řval jsem na něj ať toho nechá, že pro to udělám cokoliv. V tu chvíli se ušklíbl a začal mi promlouvat do duše. "Zkus to taky.." použil jsem ostrou hranu od víčka od konzervy od ananasu.