Víra, naděje, láska

1. Kapitola

Seděla jsem na skále a  pozorovala šedé vlny, jak tančí do rytmu, který jim udává vítr. Jak se roztříští na tisíce kapiček po tom, co vší silou narazí do ostrých útesů. Připomínalo mi to mě a to jak svým tancem dokáži přivést do záhuby tolik nevinných lidí, jen kvůli přání Lesa... Cítila jsem se strašně provinile, nechtěla jsem něco takového dělat. Oči se mi opět zalily slzami a do moře pode mnou spadlo pár dalších slaných kapek. Jakoby jich nebylo v Oceánu i tak dost...

Chtěla jsem přkonat tu vzdálenost mezi mnou a Oceánem, chtěla jsem, aby mě Jeho vlny sevřely ve svém objetí, utěšování větru mi nestačilo, chtěla jsem víc než jen pohrávání si s mými plavými vlasy, chtěla jsem objetí, potřebovala jsem ho. Něco v Oceánu mě přitahovalo... Chtěla jsem si v Něm smočit aspoň špičky prstů u nohou, ale nemohla jsem. Pravidla to nedovolovala.

,,Už zase Peliko?" Ozvalo se za mými zády.

Rychle jsem setřela slzy z očí a otočila jsem se za nově příchozí osobou.

Přede mnou stál Lenir. Havraní vlasy obvykle upravené tak, aby mu nad čelem tvořily elegantní vlnu, měl teď od větru celé rozčepýřené, z čehož evidentně nebyl nejšťastnější, věděla jsem, jak si na svém vzhledu dával záležet, ale jeho jiskřivé zelené oči se na mě zářivě smály.

,,Nějaký problém?" Usmála jsem se na něj a poklepala na místo vedle sebe, aby si přisednul.

,,Co je tady tak zvláštního, že sem pořád chodíš?" Zeptal se mě, když se usadil vedle mě.

,,Nevím..." zahleděla jsem se opět do Oceánu, ,,je to... je to takové moje místo..." Nevěděla jsem, jak mu mám vysvětlit, že svým způsobem se cítím s Oceánem spojená, jakoby to byl kus mě a já zase kusem Jěho... Nepochopil by to.

,,Hmm..." Zahleděl se stejným směrem jako já, ,,možná to má něco do sebe." Zabrblal, ikdyž jen proto, že mi nechtěl kazit hezkou chvilku. Ale stejně... Snaha se cení.

Položila jsem mu hlavu na rameno a chtěla se dál nechat mlčky unášet myšlenkami, jenže Lenir se neustále nějak ošíval a dokázala jsem vycítit, že ho něco znervózňuje.

,,Je všechno v pořádku, Leni?" Odtáhla jsem se.

,,Jo, všechno je v pořádku." Řekl trošku nervózně, ale i tak jsem si na něj opět položila hlavu.

,,Dobře, beru zpět - ne, není to v pořádku." Otřásl se, jakmile jsem se dotkla jeho ramene a tak jsem se zase napřímila.

,,Co není v pořádku?" Ptala jsem se udiveně, ikdyž jsem asi věděla, co řekne.

,,Neměli bychom tu být, je to zakázaný!" Začal mi vyčítat.

,,Ne, je zakázaný chodit do Oceánu, ale dívat se na něj snad ještě může!" Opravila jsem ho s vítězným úsměvem, ale při pohledu na něj jsem raději ihned navrhla, abychom se vrátili.

Nechtělo se mi odcházet, nejraději bych tu zůstala navždy! Pohled na moře mě vždycky uklidnil, jakoby kolébání vln kolébalo i mou duši a já se potom přestala strachovat...

,,Jak dlouho jsi tu už byla?" Lenir propletl své prsty s mými.

,,Moc dlouho ne." Vlastně mnohem kratší dobu, než by mě mohlo uspokojit... Dodala jsem v duchu.

,,Víš, mám o tebe strach." Otočil se ke mě, když už jsme byli od Oceánu tak daleko, že jsem k Němu už nedohlédla.

,,Proč? Vždyť to tak nebezpečné není. Co by se mi mohlo stát?" Zahleděla jsem se v šeru večera do jeho olivových očí, ve kterých se zračila starost.

,,Protože jsi tak křehoučká, nechtěl bych, aby se ti něco stalo." Jemně jsem se na něj usmála. Křehoučká... Vždyť ví, že se rusalkám nemůže nic stát, jsou chráněny kouzlem, které je chrání před zraněním i nemocemi. Bylo však od něj tak milé, že se o mě strachoval, ikdyž neměl proč!

,,Neboj se." Pošeptala jsem a přitiskla jemně své rty na jeho, než stačil ještě něco říct. Potom jsem ho se zářivým úsměvem pohladila po tváři a rozutekla se do stmívajícího se Lesa.