The 100: Survivor [pozastaveno]

8.|Komplikace a výprava ve dvou

Bellamy Blake:

Když ráno otevřu oči, po spící krásce už není ani vidu ani slechu. Rozhlédnu se po modulu, jestli si to večer nerozmyslela a radši se neuklidila někam do kouta, ale nikde její drobnou postavu nevidím.

Najednou se otevře poklop a z něj na mě vykoukne Monty i s hrnkem vody.

"Jaký byl večer?" mrkne šibalsky.

"Co tím myslíš?" zavrtím nechápavě hlavou.

"Třeba to, že večer tu byla s Jasperem jen Carmen a tvé kroky byly hlasitější, než si myslíš?" zasměje se tiše. Zavrtím hlavou.

"Tak to vůbec není, Mon-"

"Jo, Carmen není každá. Ta se jen tak nedá." To teda nedá. Carmen je všechno, jen snad ne každá. V jejích pohybech, reakcích, slovech se odráží celý její dosavadní život. I když nejsem schopný říct, co ho ovlivňovalo, nemyslím si, že něco dobrého. Před očima stále vidím její strachem se třesoucí tělo a na každou krizovou situaci reaguje nesnesitelným mlčením. Stokrát radši bych byl, kdyby křičela.

...

Alisa

"Teď máš mluvit! Proč zase, sakra, mlčíš?" Stojím naproti Clarke a mlčky na sebe nechávám dopadat nejrůznější výzvy, nařknutí a podobně.

"Carmen! Clarke!" Vyběhne z vesmírné lodi jako na zavolanou polonahý Bellamy s trikem pevně sevřeným v dlani. "Máme malý problém." Clarke na mě pohrdavě pohlédne a rozeběhne se do míst, z nichž vyšel Bellamy. Zavrtím nenápadně hlavou, abych z ní dostala ostrá slova Clarke a taky popoběhnu za zvuky, které se linou z kokpitu. "Carmen?" Uchopí mě Bellamy za zápěstí a otočí k sobě. "Jsi v pořádku?" Mlčky kývnu a u toho sleduju naše ruce. Musí cítit, jak je mi ten moment nepříjemný, a tak mě brzy pustí. Když vylezu do patra mezi Clarke a Montyho, už vidím otevřenou lékárničku a až nezdravě moc zakrvácený obvaz.

"Co to do pekla?" Zašeptám a sáhnu po špinavé látce.

"Nešahej na to!" Napomene mě rychle Clarke. Udělám dva kroky blíž a to, co se mi naskytne před očima bych radši neviděla. Ztěžka vydechnu, zakrvácený obvaz opět upustím a zavrávorám dozadu. Jasperův bok je jedna velká spálenina, škvařenina. Z centra rány vybíhají bílé vlásky a dělají zranění ještě strašidelnějším. Zavřu na chvíli oči, zavrtím hlavou, abych paniku, která momentálně nepřichází v úvahu, zahnala a byla schopna Clarke pomoct. "Co mám dělat?"

"Zdá se, že desinfekce není ten správný lék. Musíme získat ty bylinky, kterými mu rány šetřili zemšťani."

"Dobře," kývnu souhlasně hlavou.

"Kde jsou ty, které tam měl, když jsme ho našli?" Podívá se Clarke kolem sebe a pak zůstane pohledem na Montym.

"Já nevím. Myslím, že se všechno likvidovalo."

"To nevadí. Pamatuju si je. Zvládnu to. Ty ho udrž naživu, než se vrátím." Řeknu odhodlaně.

"Běž s Bellamym, nemůžeme si být ničím jistí, dobře? On tě dokáže ochránit." Pouze přikývnu. Na oba se nervózně usměju a lezu na žebřík. Pod rampou potkám Chrise. Akorát má na rameni velkou kládu.

"Carmen? Jsi v pořádku?" Zastaví se přede mnou. "Co se děje?" Kývne k mé od krve zašpiněné ruce.

"Musím najít Bellamyho," utnu ho a rozhlížím se po vysokém brunetovi.

"Pořád je to Bellamy. Mluv i se mnou!"

"M-m-musím jít," řeknu, když ho konečně zahlédnu a bez dalších slov Chrise nechám jen tak stát. "Bellamy! Bellamy!" Uvidím ho, jak pomáhá stavět barikádu. Kladivem násilně mlátí do dřeva a naštvaně se mračí. Rozběhnu se k němu a neustále volám jeho jméno. Najednou se z modulu ozve přímo vražedný bolestný výkřik, jako když natahujete člověka na skřipci. Jako všichni ostatní se prudce zastavím a za zvukem otočím. "Bellamy!" Opět se za ním podívám. Konečně se zvedne od rozdělané práce a jde mi naproti. Ze země vezmu jeho triko, které si ještě stále nestihl obléct, zbraň, kterou si s sebou přinesl a batoh Clarke, kterého už se dva dny nedotkla.

"Co se děje. Máš nějak na spěch." Mlčky mu podám svršek, zbraň mu vsunu za opasek a rozběhnu se mezi stromy.

"Následuj mě."

"Car! Kam jdeme! Hej!" Volá za mnou, zatím co se obléká. "Počkej!"

"Nemáme čas, Belle. Jaspera požírá nějaká potvora, musím okamžitě najít tu-tu osobu, co mu to udělala!"

"Jdem na hon zemšťanů? Zbláznila ses, Carmen? Ve dvou? Jak to chceš udělat? Nevyznáme se tu a zatím, co jsme měli s nimi tu čest, jsme nevyvázli živí. To je sebevražda!" Upozorní mě na holý, jasný fakt.

"Ty mě nenecháš umřít."

...

Mé nohy mlely už z posledního a jazyk se mi suchem lepil na patro, když jsme přišli k rozvodněné řece. Celou cestu, co jsme se honili za někým, kdo by připomínal necivilizovanou potvoru, jsem se nás snažila udržet ve stínech stromů, abychom byli hůře viditelní, ale teď - když jsem uviděla tu vodu, bezmyšlenkovitě jsem se k ní rozběhla. Slyším za sebou Bellamyho hlas, ale zbavená smyslů se po kolenou se bezohledně svezu do vody a rukou si ji nabírám k suchým ústům. Je to to nejdokonalejší, co jsem na Zemi zažila. Studená, čistá voda. Za chvíli si ke mně přisedne i ten tmavovlasý kluk. Přesně zopakuje mé předešlé počiny. S nadšeným, spokojeným úsměvem se zadívám do slunce - v tom tichu se snažím zapomenout na všechnu hrůzu, co nás čeká v táboře. Z toho snění, mě ale vyruší vystříklá voda na mém zaprášeném obličeji a Bellamyho pobízející smích.

"Přestaň," zastavím jeho dětské chování, dřív než mě stáhne na svou stranu.

"Carmen, dej si chvilku pauzu, potřebuješ ji."

"Nech toho." Opět po mě šplíchne vodu. Tentokrát na mě ale dopadnou i kousky něčeho zeleného a červeného. Vezmu to opatrně do rukou a prohlížím si to. Za tu dobu ke mně přijde i on a prohlíží si řasu spolu se mnou. "Bellamy, ty jsi génius," hlesnu. Tiché konstatování nakonec vystřídá velká radost: "Bellamy, ty jsi GÉNIUS!" Všechno vygraduje letmým polibkem na tvář, který zmiňovanému v zápalu štěstí věnuju.

___________________________

Čusko, ahoj ☺️
Po dlouhé prodlevě posílám další díl, bohužel celkem o ničem... časem se to zlepší, I promise.. do té doby 😢❤️