Víra, naděje, láska

2. Kapitola

,,Kde jsi byla tak dlouho?" Přivítala mě Fina s úsměvem na rtech, ale její oči prozrazovaly obavy.

,,Promiň, jen jsem se zamyslela." Oplatila jsem jí úsměv a přidala se k ostatním rusalkám, které se už s možná trošku moc hlasitým smíchem připravovaly k dnešnímu tanci. Česaly si navzájem své rusé vlasy a upravovaly si věnečky na hlavách, domalovávaly si rty lesními plody... Někdy mě mrzelo, že také nemám tak zrzavé vlasy jako ony, a že mé oči mají barvu poklidného moře a ne oříškově hnědou, jako všechny ostatní rusalky, ale byly zase chvíle, kdy jsem se podívala na svůj odraz v tůni a věděla jsem, že chci být taková, jaká jsem a to i přes riziko, že budu vyčnívat z davu. Při pohledu na ty povrchní dívky zajímající se jen o vzhled a zábavu, kde se nestarají o její následky, jsem možná dokonce i chtěla být jiná. Nebavilo mě se neustále hnát za něčím pomíjejícím, chtěla jsem najít něco stálého, něco o co bych se mohla opřít...

,,Mé milé," ozval se nad našimi hlavami hluboký trošku chraplavý hlas Lesa, ,,jste již připravené?"

Všechny rusalky si začaly vyměňovat nadšené úsměvy a špitat si mezi sebou. Všechny jsme se rozstoupily na svá místa a sborově jsme odpověděly jako každou noc: ,,Samozřejmě, náš pane!"

,,Tak tedy dnešní tanec smí začít!" Zvolal Les a my začaly tančit do tónů noci, jak nás Les naváděl. Cítila jsem jak mě drží ve své neviditelné náruči a hlídá každý můj pohyb. Každá z nás s ním tančila, jakoby měla svého vlastního tanečníka. Každá z nás s ním měla svůj osobní tanec. Nechala jsem Les, aby dělal všechny mé pohyby za mě, věděl co právě prožívám a tak potom se mnou také tančil a ovládal mé tělo.

Cítila jsem, jak mi vyletěly ruce do vzduchu a já se ze vší síly začala točit až se mi z toho začala točit hlava. Pevně jsem zavřela oči.

Nepřemýšlej, odevzdej se mi! Šeptal mi ve skrytu duše Les.

Jenže mě to nejde! Je mi špatně! Protestovala jsem. Nechtěla jsem tančit pro Les. Trpěla jsem tím. Chtěla jsem tančit podle sebe, nebýt závislá na rozhodnutích Lesa, jaké pohyby budu dělat, jenže jsem s tím nic nezmohla.

Když jsem byla mladší, snažila jsem se tančit tak, jak jsem to cítila, jenže to se  Lesu nelíbilo a za trest mě nechal tančit kolem Stromu, dokud jsem se nerozhodla ho poslechnout, v mém případě, dokud jsem nebyla na pokraji sil. Určitě jsem to však ale nehodlala opakovat.

Plané výmluvy! Okřikl mě. Nemůže ti být špatně, chrání tě kouzlo. Nechce se ti, čemuž nerozumím, jen se podívej na své sestřičky! Zastavil na chvilku, abych je aspoň stihla přejet pohledem. Tančily nádherně, to se musí uznat, ty ladné pohyby... Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak se Fina vzdaluje dál a dál do hlubin Lesa s nějakým mužem. Bylo mi ho líto, vědět, že na něj nic dobrého nečeká, že v hlubinách Lesa na něj číhá leda tak zhouba...

Nelituj ho, lituj sebe, že nejsi ta, která si to s ním dnes v noci užije... Vytrhl mě Les z myšlenek a prudce se mnou zatočil.

Proč bych toho měla litovat? Mám Lenira ostatní muži mě nezajímají. Odpověděla jsem mu.

Jenže Lenir není muž, je to přelud jako ty. Zasyčel a mě to přišlo, jakoby mi v tu chvíli vstříknul do duše jed. Zabolelo to, vědět, že jsem jen přelud. Raději jsem už nic neříkala, ale Les vycítil, na co jsem myslela.

Neboj, nejsi jen přelud.  Představ si, že bys musela být člověkem! Tím bídákem! Ty jsi nesmrtelná! Není to přece úžasné? Snažil se mě ukonejšit, ale moc se mu to nedařilo. Spíše naopak, vědět, že takto budu tančit už navěky ve mě vyvolávalo hrůzu.