Víra, naděje, láska

6. Kapitola

Mohl bys mi to prosím vysvětlit? Seděla jsem na písečné pláži zalité sluncem, nohy jsem nechala obmývat Oceánem, ze kterého jsem se snažila dostat co největší množství informací.

Susej za Tebe byl ochotný dát život, aby Tě uchránil před tím strašným trestem, který měl postihnout Tebe. Je tu snad ještě něco na vysvětlování?

Susej? A kdo to prosím je? Jak věděl, co jsem udělala, nebo co mě kvůli tomu mělo potkat? Docela mi to začalo lézt na nervy, že nic nevím. Že už ani nevím, kdy se za mě rozhodne někdo objetovat svůj život! Ne že by se to stávalo často, ale...

Dobře, tak já Ti to vysvětlím, ale budeme muset začít v dávné minulosti... Když byl svět ještě mladý, existoval jen Oceán, byl Pánem pánů pod mořem a Král králů na souši. Les v té době ještě neexistoval a Morts - pán Lesa, měl hned po Oceánu nejvyšší postavení, ale nestačilo mu to. Chtěl být nejmocnější a tak se pokusil Oceán zradit a rozpoutali mezi sebou válku. Když  Morts zjistil, že Oceán nikdy neporazí, stáhl se do ústraní, na tom místě později vyrostl Les. Jenže Morts nikdy nepřiznal, že prohrál, nedokázal to a tak se rozhodl aspoň oslabovat Oceán a tak jednou nalákal Oceánovu dceru Eru s jejím přítelem Boidem do Lesa, odkud se už nikdy nedostali. Dá se říct, že Era je taková prateta Lesa, protože hodně obyvatel Lesa je právě jejími potomky. Jenže to Lesu nestačilo a tak si začal vytvářet své vlastní bytosti, kterých je v Lese většina. Někdy dokonce zkoušel opět používat svou metodu vábení bytostí z Oceánu. Takto se pokusil nalákat i královnu oceánu Airam, ikdyž věděl, že je tou nejoddanější bytostí, která kdy Oceánu sloužila. Nepodařilo se mu to. Za nedlouho potom  se královně narodila dvojčátka, syn a dcera. Když se o tom Morts dověděl, nechal unést jejího syna, ale jeho nedokonalé bytosti si jej spletly s princovou sestrou a odnesly si malou princeznu.

To je sice smutné, ale co to má co dělat s tím, že tento muž se za mě objetoval?

Ještě to nechápeš? Ta princezna jsi Peliko Ty! Oceán zněl jakoby to byla samozřejmost. Susej je Tvůj bratr! Nechtěl Tě ztratit už po druhé. Celý život se na Tebe nenápadně díval, pozoroval to, co prožíváš, aby to mohl svým způsobem prožívat s Tebou. I já jsem vždycky rád, když jsi tu seděla na útesu a já se mohl zaposlouchat do proudu Tvých myšlenek.

Vůbec jsem nevěděla, jak mám zareagovat. Můžu mu vůbec věřit? Nedělá si ze mě legraci? Měla jsem pocit, že vyřešením jedné otázky se objevilo sto dalších, které už jsem dál nemohla poslouchat. Bylo toho teď na mě moc.

Bezeslova jsem se zvedla a odešla. Musela jsem si provětrat hlavu a začít přemýšlet nad jinými myšlenkami. Jenže čím více jsem se snažila nemyslet na Oceán, na Suseje, na to, co mi právě Oceán řekl... tím více se mi tyto otázky vkrádaly do pod kůži.

Ne! Nemůže to být pravda! Já a princezna? Blbost! Když jim na mě tolik záleží, tak proč si pro mě nepřišli dřív?

Ale vysvětlovalo by to tvou odlišnost. Vstoupil do mého vnitřního monologu nepatrný hlásek naděje, který pevně věřil, že by to skutečně mohla být pravda. Svým způsobem jsem jej chtěla poslechnout, přála jsem si mu uvěřit, ale potom jsem si uvědomila, že to musí být nesmysl, aby někdo mohl milovat mě. Pouhý přelud, jehož úkolem je ukolébat nevinné lidi do tvrdého spánku, ze kterého se už nikdy neprobudí.

Tak proč za tebe jinak dal Susej svůj život? Nenechal se ten tichý hlásek zakřiknout těmi hlasitými pochybami, které mi tak hlučně řvaly v hlavě.