Víra, naděje, láska

7. Kapitola

Procházela jsem se po louce obarvené různorodými květinami. Bloudila jsem mezi Lesem a Oceánem. Chtěla jsem se rozběhnout do Lesa a na všechno se ho vyptat a zároveň jsem toužila po láskyplném a něžném objetí vln Oceánu. Lehla jsem si doprostřed kvítí a chtěla se ztratit ve vysoké trávě. Chtěla jsem se nechat jemně lechtat stébly trávy po obličeji a jen pozorovat bílé chomáčky mraků na obloze...

Koutkem oka jsem  zahlédla nečekaný pohyb. Myslela jsem si, že jsem na louce sama. Posadila jsem se, abych se podívala, kdo za mnou přišel.

Nikdo.

Pokud sem někdo přišel, určitě si mě všimnul a rychle se schoval, protože jsem ani teď na louce nikoho neviděla. Už už jsem se chtěla opět položit mezi květiny, když v tu chvíli se ten stejný pohyb zopakoval. Promnula jsem si oči, jestli se mi to jen nezdálo, ale to, co by se mohlo zdát snem bylo realitou.

Tam, kde ještě před chvílí stálo pár stromů, zelo teď jen prázdné místo, jako by tam nikdy žádné stromy ani nerostly. Jak je to možné?

Zvedla jsem se a šla se podívat, na to místo. Byla tam jen suchá hlína, jakoby byla vyprahlá po horkých dnech od slunce. Uprostřed velkého suchého pole světlé hlíny vyrůstal jeden jediný kvítek sedmikrásky. Jakoby měl naději, že přežije bez jakéhokoli příjmu vody. A přece se mi skoro zdálo, že na okvětních lístcích se třpytí kapky rosy. Zajímavé...

Snad ještě nikdy se nestalo, že by takto Les mizel, doslova před očima. Musela jsem zjistit, co se děje. I přesto, že jsem si uvědomovala, jak moc je to pro mne riskantní a nebezpečné jsem se vydala do Lesa.

Když jsem vkročila na lesní cestičku, slyšela jsem úpění Lesa. Stromy kolem mě bolestivě skřípaly. Vydala jsem se ke Stromu. Musí to mít nějaké vysvětlení. Za ty roky, co Lesu sloužím jsem ještě něco takového neslyšela.

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem se ani nekoukala na cestu a opravdu neohrabaně jsem do někoho narazila.

,,Promiň." Pípla jsem a ani se nepodívala dotyčnému do očí, musela jsem se co nejrychleji dostat ke Stromu a jen jsem doufala, že mě za tu troufalost nepřipraví o život.

,,Pel?" Zaslechla jsem za sebou Lenirův udivený hlas.

Otočila jsem se a zadívala jsem se mu do očí.

Stál tam, své havraní vlasy jako vždy řádně upravené a propaloval mě pohledem. Těžko říct, jestli mě viděl rád, nebo by mě raději už nikdy nepotkal.

Jen jsem tam tak stála a čekala, co udělá. Nejraději bych mu skočila do náručí a zároveň jsem si uvědomila, že...

,,Co... Co tady děláš?" Zeptal se po chvíli trošku nechápavě.

,,Les mizí." Řekla jsem prostě, ale to v něm zjevně vyvolalo ještě větší pocit zmatení.

Nechtělo se mi to vysvětlovat a tak jsem jej jen vzala za ruku a dovedla ho na to místo.

,,Ty jsi o tom nevěděl? Ty jsi neslyšel to naříkání stromů?" Zeptala jsem se ho, když si pečlivě prohlížel sedmikrásku a snažil se přijít na příčinu toho nevídaného jevu.

,,Měli bychom jít ke Stromu." Prohlásil po chvíli ustavičného přemýšlení.