Seděl na střeše a sledoval obláčky cigaretového kouře, utíkající mu z pusy. Obloha byla šedá, podivná dusná atmosféra obklopovala tenhle dům. Přes hustou deku mraků nebylo poznat, kde se nachází slunce, jaká je denní doba, jestli ráno nebo večer. Ne že by na tom záleželo. Na ničem nezáleželo. Mohl by třeba z té střechy skočit a vůbec nic by to nezměnilo. I když... Nahlédl dolů. Bylo to pouhé jedno patro. S jeho štěstím by si maximálně tak zlomil ruku a potom by ho Tom zmlátil, jelikož si pokusil něco udělat. V podstatě ho nutil žít.
Povzdechl si a popotáhl. Byl to hrozný život. Jeho obvyklý den zahrnoval vyhýbání se jeho novým "rodičům", týrání, sledování Hortenzie a Viktora, jak si to rozdávají, nucené zabíjení nebo mučení úplně cizích nevinných lidí a zasraného si to užívání a následného dlouhého umírání pod tíhou svého vlastního svědomí. A i tak se cítil víc naživu než kdykoliv jindy. Když se na to tak z dálky díval, bylo to, jakoby mu celý jeho život něco chybělo. Jakoby něco nesedělo správně, jakoby tady bylo něco skrytého, něco navíc, co by ho nikdy nenapadlo udělat, něco, bez čeho nebyl kompletní, i když se to přímo příčilo jeho jiné složce. Miloval a nenáviděl Vikitoma za to, že mu to ukázal, že mu odkryl jeho pravou podstatu, tenhle zvráceně nádherný svět za zrcadlem.
Pohlédl na cigaretu ve své ruce. Nikdy nechtěl začít vážně kouřit, i když si i ve svém předchozím životě občas dal. Neviděl v tom nic dobrého. Člověku to žere peníze, smrdí a brzo umře. Teď pro něj byl poslední bod víc výhodou. Takhle se mohl zabít bez toho, aby to někdo řešil... Pokusil se vyvolat pocity, které míval vždycky, když se takhle díval na cigaretu ve svých rukách. Znechucení, vinu, intenzivní pocit špatnosti. Necítil to. Necítil nic. Všechny ty pocity související se svědomím byly pryč. Zůstalo jenom něco v pozadí, jakýsi podivný, nejasný šum. Byl by rád, kdyby se to dalo nazvat prázdnotou, že zůstala jenom prázdnota v jeho srdci, jak poeticky by to jenom znělo, jenomže takhle to nebylo. Byl plný života, jako mladý stromek, který někdo zrovna zalil. Děsil se toho, děsil se, že zmizí i poslední zbytky empatie, kterou měl a jeho zvrácené choutky, jeho přirozenost, udeří v plné síle.
Do jeho mysli se vkradla vzpomínka na jeho první oběť. Vůbec se nebránil, naopak, ještě ji popohnal. Ano, Axeli, ciť se špatně, lituj svých činů. To bylo to, co chtěl cítit. To je to, co Tom chce, abych cítil, uvědomil si a složil hlavu do dlaní. Ano, přesně... Jeho malý, roztomilý bratranec... Černé, věčně rozčepířené vlasy, hnědé oči, plné strachu, bolesti. Ten jeho výraz, když do něj řezal. Křičel, prosil, ať toho nechá, brečel. Ale on nepřestal. Zaprvé nemohl, protože měl nad zády bič, za druhé se mu to neskutečně líbilo. Nenáviděl se za to. Nenáviděl se za to, že když ho pomalu svlékával z kůže, Vikitom jenom z povzdálí sledoval a spokojeně, zvráceně se usmíval. Nenáviděl se za to, že to navrhl on. Nenáviděl se.
Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Ano, Axeli, trp... Zasloužíš si trpět. Udělal jsi tolik špatných věcí... Bylo téměř úlevné, jak mu ten hrozný pocit zaplavoval mysl... Ještě pořád se cítil vinný, jeho svědomí stále ještě nezemřelo, i když viděl, jak pomalu podléhá. Pokaždé, když si tuhle vzpomínku přivolal, bolela méně, než minule. Bylo jenom otázkou času, než ho to, že zabil někoho mu tak blízkého, přestane úplně vadit. Pokaždé, když někomu ublížil, když někoho zabil, umučil, bylo to jednoduší než předtím. Bylo jenom otázkou času, než se z něho stane monstrum, kterému to přináší pouze a jenom uspokojení, nekončící slast. Bude jako... Jako Tom... Vždyť mu to už i řekl sám. Spoustukrát. Že je špatný. Že je zvrácený, že je jako jeho mladší já... Že má potenciál...
Zvedl hlavu, když uslyšel tlumený rozhovor před dveřmi. To se Vikitom loučil s Hortenzií. Tu kurvu každý chtěl a ona chtěla všechny. Axel na ni měl podobný názor jako Tom, ale Viktor se kolem ní choval jako zamilovaný puberťák, neschopný ovládat svoje hormony.
Měla dokonalé tělo a oblečená byla do věcí, které se snad ani nedaly popsat jako oblečení, jak krátké byly... Ještě naposledy se otřela kozama o jeho obličej a následně se vydala pryč, do lesa, přičemž výrazně kroutila zadkem. Axel ji nenáviděl z celého svého srdce. Doufal, že jednou jí bude moct do té její obří prdele narvat rozžhavenou kovovou tyč s ostny a zatlouct jí tam nějakým dobrým kladivem až po úplný konec skrz její celé tělo a potom jenom sledovat, jak pomalu umírá v hrozných bolestech... Tohle se ale nikdy nestane, to věděl. Ta svině pekelná by se nenechala, ani kdyby mu to Tom dovolil, což nedovolí, s tím vším, co ona dokáže.
