Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

1.

Žádný začátek není vždy nejlehčí. Pokaždé nás dokáže pěkně potrápit. Nezapomínejte ale, že na každém rohu nás čeká něco nového.

Stála jsem na ztemnělém prostranství a na rukou se mi vinul těžký řetěz. Kolem mě bylo plno neznámých lidí a všichni na mě koukali. Cítila jsem vinu z každé strany. „Prosím, já to vysvětlím. Nechte mě to prosím vysvětlit!" Začala jsem se zoufale obhajovat a hledala jsem alespoň náznak soucitu. Místo toho mi tělem projela obrovská bolest.

Leknutím jsem se probudila. Už nějakou dobu mě takové nečekané události v podobě zlých snů dost pronásledují. Ztěžka jsem si povzdechla a lehce se natočila k nočnímu stolečku. Můj telefon musel nejspíš zažít těžké chvíle, protože obrazovka zářila jako sluníčko a tím mi oznamovala, že se něco děje. Ještě pořád s rozespalým výrazem ve tváři jsem se po té malé elektronické hračce ohnala. V tu chvíli se rozrazily dveře a do pokoje vběhly ty dvě malé pijavice, které mi už pět dlouhých let komplikují můj křehký život. „Máš vstávat, Nesie. Táta nás odveze do školy." Prozrazovala mi s nadšeným výrazem ve tváři ta blonďatější a skočila mi na postel, čím i dostala zabrat má levá noha pod peřinou. „Neříkala jsem vám už stokrát, že máte klepat?" Sykla jsem bolestí a lehce jsem tu malou potvůrku skopla z postele pryč. 

Bylo to pořád dokola. Naprosto mě ignorovaly. Mohla jsem se klidně stavět na hlavu, ale ty dvě si stejně dělaly po svém. Všichni kolem mě uklidňovali, že obě z toho jistě vyrostou a že budou ještě rády, jaký ve mně mají vzor. Byla jsem pro ně prý velká ségra. Téhle představě jsem se musela zasmát. Ale byla pravda, že vlastně bylo fajn mít dvě takové malé potřeštěné příbuzné. Vlastně mi svým svérázným způsobem vyplňovaly můj pochroumaný život. Od té doby, co jsme se vrátily s mámou z New Orleans, tak nějak jsem rodinu postrádala. A navíc mě máma dost necitlivě odložila u své kámošky a odjela si s mým nevlastním tátou na dlouhou cestu po Evropě. Ne, že bych toužila narušit jejich křehkou romantiku, ale mrzelo mě, že mě takhle vynechala. Prý mě tímhle chránila. A taky mi pravidelně psala dopisy, což v dnešní době mobilů a internetu nedokážu pochopit. Nejspíš měla pocit, že mi návrat do pravěku prospěje.

„Kdo je to Patrick?" upozornila na sebe opět malá blondýnka, když v ruce svírala světle modrou knížku, ve kterém jsem poznala svůj deník a zvědavým pohledem hltala každé slovo v něm. Dost nevěřícně jsem si jí prohlížela a ze začátku jsem nebyla schopna slov. A když se do toho všeho chaosu dala i její tmavovlasá sestřička a svou drzostí se mi prohrabovala mými důležitými věcmi, které jsem měla vyskládané na malém stolečku u zrcadla, měla jsem pocit, že se mi tohle zdá. Tohle bylo moc i na mě. „Okamžitě obě zmizte! Nebo vás proměním v obrovské ropuchy a vypustím vás do oceánu." Vykřikla jsem a strkala jsem obě výtržnice ven z pokoje.

Pohled Kola

V New Orleans byl nějakou dobu klid. Všechno se vrátilo do takového toho ohraného stereotypu. Niklaus se snažil dokazovat nadřazenost tím, že si opět znepřátelil polovinu města. Elijah pořád běhal za vlkodlačicí Hayley a Finn zmizel se zrzkou, kdo ví kam. Takže nic zvláštního, co by mě zaujalo, se nedělo. Dlouhé chvíle jsem trávil po svém. Ale nebylo to ono. Chtělo to něco, co by oživilo tyhle nudné dny. A to taky přišlo. Sice jsem nemyslel, že rozruch se bude motat kolem mé pubertální neteře, ale bral jsem to jako pokoušení osudem. Navíc mi její dětinský nápad přišel, jako provokace vůči mému staršímu bratrovi. A to jsem prostě nemohl odmítnout.

„Víš, kam máme jet, že jo?" Zeptala se po hodině bezduché jízdy. Nevěnoval jsem jí ani letmý pohled a moc dobře jsem věděl, jak se zrovna teď tvářila. A hlavně jsem mlčel, protože jsem si nechtěl připustit, že by v té její hlavince nedokázala najít smysluplnou odpověď. A dohadovat se s třináctiletým dítětem o tom, že tohle téma omílala snad desetkrát, bylo pod mou úroveň. To, co mě ale dost překvapilo, byl důvod téhle cesty. „Až budeme na místě, musíme hned najít Agnes." Prozradila mi naprosto klidně. V tuhle chvíli jsem měl na mále, abych to neotočil zpátky do New Orleans. Nuceně jsem se zasmál. „Takže já riskuju, že mi tvůj otec zařídí doživotní pobyt v rakvi jen kvůli té malé zrzavé žábě?" Nechápal jsem, že jsem se k něčemu takovému nechal přemluvit.

Po celém dni jsem se konečně vracela domů. Pomalu jsem se vláčela ulicemi a skoro až s otráveným a unaveným výrazem ve tváři jsem se snažila vypadat pozitivně. Kdyby mě zrovna teď kdokoliv pozoroval, mohl by si myslet, že se snad na ten domácký klid ani netěším. Naopak. Už teď jsem sama sebe viděla rozvalenou v měkkých peřinách s velkým zeleným hrnečkem teplého kakaa. Na tváři se mi rozvinul lenivý a poněkud dětinský úsměv. Opravdu jsem pořád v některých situacích jednala, jako dítě. Sama pro sebe jsem se bláznivě zasmála a přidala jsem o něco víc do kroku. Měla jsem trochu strach, že se opět nevyhnu dotěrným otázkám a rádoby vtipným poznámkám mé adoptivní rodinky. Měla jsem je ráda, ale ne vždy jsem dokázala v sobě najít tu správnou přesládlou náladu. Naštěstí mě nikdo zbytečně nezdržoval, takže jsem mohla bez sebemenší újmy proklouznout do svého pokoje. Jenže jsem se možná měla mít na pozoru a pořádně se dívat.

Zpočátku mi nepřišlo, že by mělo být něco jinak. Nerozhlížela jsem se, ani jsem nehledala ve své blízkosti nějakou změnu. Vlastně jsem si jí všimla až po chvíli. Stála v rohu pokoje a koukala na mě. Párkrát jsem zamrkala očima, abych si zvykla na to přítmí, které pomalu pohlcovalo celou místnost. Nejspíš mi v hlavě proběhla myšlenka o útoku nebo jsem se měla běžet s vystrašeným křikem schovat. Ale zvědavost byla větší. „Kdo jsi?" Oslovila jsem toho neznámého návštěvníka a snažila jsem si vzpomenout, jestli jsem ji už někde viděla. „Zachraň mé holčičky." Řekla nešťastným hlasem do prostoru a pak najednou zmizela. No bezva, takže můj handicap se vrátil. Myslela jsem si, že vstoupením do velkého světa dospělých tahle fantazie skončí. I když moje máma byla živý důkaz toho, že ne všechno s dětstvím zanikne. 

 _________________________________ 

 Ahoooj! :D 

Tak jsem tu s něčím novým a vlastně i starým. Po dlouhé době přemýšlení jsem se odhodlala k napsání třetího pokračování mého "pekelného" příběhu. :D Někteří si budou klepat na čelo a přemýšlet o mém neuváženém nápadu. :D A tak doufám, že tu budou i takoví, kterým snad udělám radost. :) Sama jsem se do toho psaní nějak moc zabrala a nechtělo se mi opouštět své "staré" známé. :( :D Takže to dopadlo takhle. 

Ze začátku bych měla říct asi pár užitečných informací. Příběh se nám opět posunul a tentokrát o pět let. Opustili jsme ulice New Orleans a taky Mikaelsonovi a hlavně Claudii a Finna. :( Takže teď se určitě ptáte, proč tedy třetí díl a kdo tam vlastně zůstal? Odpověď je celkem jednoduchá. Hlavní hrdinkou a taky "vypravěčem" se stala naše malá zrzavá "žabka" Agnes, která vyrostla do krásy a začíná se mnohem víc projevovat. :D  Taky přibude pár nových postav, které se budou v příběhu postupně objevovat. 

Povídka se tedy bude pohybovat v Mystic Falls a už dopředu vám můžu říct, že se městečko má na co těšit. :D Po uvážení a velkorysém doporučení začínám používat do kapitol gify. :D První má znázorňovat Hope, nyní třináctiletou. Použila jsem na její postavu herečku Mackenzie Foy. Jako skoro dospělou osmnáctiletou Agnes bude znázorňovat herečka Deborah Ann Woll. Obě holky jsem vybrala podle mě dobře, tak snad jsem se vám trefila aspoň trochu do vkusu. :D A na konci máte mou představu jedenáctileté Lizzie a Josie. :D Moc děkuji dvěma šikovným a hlavně trpělivým slečnám za pomoc při výběru a následné retuši obrázku. :D :)

Takže vám přeji příjemné čtení. Vaše Vee♥