Ztraceni v oceánu [JungKook]

*8*

Nemluvil se mnou po tom, co se stalo. Nezdál se být vyloženě naštvaný, spíš zklamaný a frustrovaný? Nevím, jaké je to správné slovo. Naše komunikace probíhala většinou jednoslovně, protože ignorovat úplně jsme se nemohli.

Mrzelo mě to, ale vím, že jsem se rozhodla správně. Snažila jsem se mu vysvětlit, že na mě doma někdo čeká. Řekl, že tomu rozumí, ale vyznělo to tak, že rozumět vlastně ani nechce. Nevím, co mám dělat. Bylo mi z toho ale fakt na nic, protože je to jediný člověk, se kterým tu mluvit můžu. Místo toho sedím sama na pláži a hledím na obzor. On sedí o kousek dál a dělá totéž.

Nechtěla jsem ho urazit, ale očividně se mi to povedlo.

Samozřejmě s mým štěstím v životě přišly deště. A to opravdu dlouhé a vytrvalé deště.

No a nebyly samy.

Nemohla jsem brát antikoncepci celou dobu v kuse. Prostě jsem ty prášky přestala jíst, jakmile jsem dokončila měsíc a teď to přišlo. Jak naschvál se tyto dvě věci musely spojit v jedno.

Měla jsem hrozné bolesti a ani léky mi nepomáhaly. Do toho jsem musela celou dobu trávit pod jednou střechou s ním, protože nikde jinde se před deštěm schovat nedalo. V tuhle chvíli jsem opravdu začala proklínat tenhle ostrov a všechno, co se stalo.

Chci domů, hned!

„Měla by ses přikrýt nebo onemocníš." Řekl nezaujatě, pořád sledujíc liány deště, které se svíjely jako provazy z oblohy.

„Je mi hrozné vedro." Zamumlala jsem. Možná jsem měla i horečku, kdo ví.

Zavřela jsem oči a přála si, abych to mohla zaspat. Bylo mi vedro, ale zároveň mě trápila zimnice. V mém podbřišku se svádělo něco jako boj, protože mě taky ukrutně bolel. A to nemluvím o prsou.

Nahlas si povzdychl, a pak to zašustilo.

„Ne, je mi opravdu vedro." Zanaříkala jsem, když mě přikryl dekou.

„Co je ti? Celá se třeseš, vždyť to vidím. Měla bys být přikrytá." Očividně mu došly nervy. Potěšilo mě, že má o mě strach a zároveň mě nepotěšila představa, že bych mu to měla vysvětlovat.

„Tohle byla nejdelší věta, kterou jsi mi za poslední tři dny řekl." Podotkla jsem, vyhýbajíc se otázce.

Vím, že by se nejraději sebral a někam odešel, ale nemohl.

„Neměl jsem, co bych ti řekl." Zatahal se za ofinu, a pak zalezl dál pod přístřešek, natahujíc své nohy vedle mých.

„Promiň, jestli jsem ti nějak ublížila." Měla jsem potřebu to říct.

„Ne, asi jsem to špatně pochopil, to je celé." Nedíval se na mě, když to říkal. Bylo trochu divné o tom mluvit, to je pravda. Pořád si ale říkám, že je to lepší než nedělat nic a dál se ignorovat. Nechci v tom pokračovat. Mám ho ráda, můžu říct po té době, co jsme tady. Záleží mi na tom, co se s ním děje.

„Taky jsem se nechala unést, není to jen tvoje vina." Pokrčila jsem kolena a přitáhla si je k sobě. Takhle jsem měla pocit, že je nepříjemná bolest o něco snesitelnější.

„Zapomeneme na to, jsi pro?" dodala jsem pak.

„Tak... dobře." Konečně se na jeho zachmuřené tváři mihl úsměv. Opětovala jsem mu ho, i když v mém případě se nejspíš jednalo o nějaký škleb.

„A teď mi řekni, co ti je." Sáhl mi na čelo a v tu samou chvíli se taky zamračil.

„Vzala sis na to něco?"

„Jo, ale nepřejde to tak snadno. Aspoň nejbližší dva dny, ty jsou vždy nejhorší." Zabručela jsem a cítila, jak se mi do tváří vkrádá červeň.

„Ach... aha." Kápnul božskou.

„Nemohlas chytit nějakou infekci? Holky většinou nemívají horečky a zimnice, když mají krámy." Oddělal mou deku, a taky se pod ní zavrtal.

„Ty toho nějak moc víš." Protočila jsem očima.

„Ne moc, jen něco." Ignoroval můj ironický tón.

„Nevím, a i kdyby jo, co mám jako dělat? Vidíš tu snad nějakého gynekologa?" nemohla jsem skrýt podráždění. To je to, tak hrozně ráda bych se šla vykoupat do jezírka, ale bylo to daleko a v takovém lijáku a větru nebylo vůbec bezpečné někam jít.

„Promiň, můžu ti nějak pomoct?" zatvářil se lítostivě, zase čechrajíc moje vlasy. Pro jednou to však pro mě nebylo tak otravné. Navíc mi to chybělo za dobu, co mě ignoroval.

Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„To přejde." Ujistila jsem ho a sebe vlastně taky. Tenhle den a zítřek budou kritické. Bude to stát za nic a vím to. Pak ale bude zase dobře. Budu silná a dobře to dopadne.

„Dobře, přitulit se můžu?" nasadil štěněcí výraz, kterému nejde říct ne. Docela slušně na mě působí, to je pravda. Člověk by mu pak splnil první poslední, kdyby to bylo možné. A taky vůbec nevypadal na svůj věk, ale možná na čtrnáct. Dobře, pokud si člověk odmyslí ta ramena a vypracované ruky a... ok, to stačí.

Přikývla jsem a nechala ho, ať mě zezadu obejme. Nemohla jsem mu to opětovat, protože jsem potřebovala mít kolena stále u sebe. Docela to zabíralo a břicho mě nebolelo tak moc.

„Au, Kookie..." zavrčela jsem.

„Co je?" zamumlal někam do mého krku.

„Moje prsa." Oddělala jsem jeho ruku, která mě tiskla kolem hrudníku. Normálně mi to nevadí, ale teď jsem očividně citlivá úplně na všechno.

„Co je s nimi? Dyť je přes tu mikinu skoro ani necítím." Tipovala jsem, že protáčí očima.

„Hrozně mě bolí, prostě... jemně." Zakňučela jsem bezradně.

Přestal mě tisknout rukama tak pevně, ale místo toho se na má záda přilepil jak koala. Nikdy předtím bych v podobné poloze neusnula. Ale za tolik dní, co tu spolu jsme, jsem měla problém usnout bez toho, aniž bych slyšela, jak vedle mě dýchá. A aniž bychom se dotýkali minimálně kouskem těla. Potřebovala jsem vědět, že tam je. Že nejsem sama.

Kde je on, je bezpečí.