Don't Go [CZ Lesbian]

I kámen je zničen, omývá-li ho moře dostatečně dlouho

13. března 2017

„Tak, kdo by chtěl přednést svou práci u tabule?“ přerušil ticho ve třídě 3. B hlas učitele angličtiny. Všichni na okamžik zvedli hlavu, když zaslechli zvuk jeho hlasu, ale po dokončení otázky se každý žák opět sklonil nad svůj sešit. Buď pokračoval v psaní, nebo předstíral, že píše.

„No, já myslím, že čtyřicet minut na sesmolení krátké úvahy musí stačit vám všem. Odložte tužky, propisky, pera. Nějaký dobrovolník? Pokud to bude práce na úrovni, ohodnotím ji,“ vyzval vyučující třídu, ale bez úspěchu.

„Tomu říkám skoro nezdravé nadšení,“ usoudil po chvíli mlčení.

„Nuže, dobrá. Pokud se mezi vámi neobjeví žádný dobrovolník, budeme to muset udělat jinak,“ povzdechne si a skloní hlavu nad seznam lidí přítomných ve třídě, „někoho vyberu já. Když nepřijde, dostane za pět. Když se práce povede, dostane za jedna. Rozumíme si? Jiné známky dávat nebudu.“ Jeho slova rozpoutávají bouřlivé debaty některých žáků, jiní po sobě vrhají vyděšené pohledy, další mlčky hledí do svých sešitů a zkoušejí být co nejméně nápadní, zbytek bedlivě sleduje propisku, kterou angličtinář přejíždí po papíru s jmény. Šance, že vyvolá právě je, se rovná 1:35. Najednou se propiska zastaví nad jedním jménem a v učitelově obličeji se objeví nefalšované udivení.

„Slečna Stuartová? Je slečna Stuartová dnes ve škole?“ zeptá se a hlase mu zaznívá nepřeslechnutelná naděje a radost. Po zaznění jména nastane hrobové ticho. Všichni studenti se jako jeden otočí a zaměří svůj zrak do poslední lavice u dveří.

Do mé lavice. Moje ruce se třesou. Nejistě narovnám hlavu a střetnu se s pohledy svých spolužáků. Dlouho neudržuji oční kontakt a soustředím se na usměvavého učitele. Nervózně polknu. Rychle přikývnu. Tváře se mi zbarvují rudě. Tiše se modlím, ať mě nechá být. On se mě jen mlčky dívá. Zběsile mi tluče srdce. Cítím, jak se mi potí dlaně. Vypadne z nich pero. Dopadá na lavici. Ten zvuk mi v místnosti plné ticha zní jako ohlušující výstřel. Cuknu sebou a stočím na ni zrak, abych nemusela čelit všem těm očekáváním.

„No tak, nestyď se, Ellie? Jmenuješ se Ellie, že?“ Místo odpovědi jen mlčky přikývnu a stále skenuji pohledem svou lavici a tajně doufám, že zmizím nebo že si to učitel rozmyslí. Klidně ať dostanu za pět, jen ať nemusím jít číst. Bohužel ani jedna z mých nadějí se nevyplní.

„Prosím, Ellie. Rád bych si některou z tvých prací poslechl přímo od tebe. Když je čte jejich autor, mají úplně jiný nádech,“ objasňuje svou volbu,„pár tvých prací už jsem četl a všechny se mi velice líbily.“

Moje již tak povadlá nálada právě klesá hluboko pod bod mrazu. Stydím se jako ještě nikdy v životě. Ucítím nepříjemný tlak v očích. Slzy. Slzy ne. Ne ve třídě. Zamrkám, abych je zahnala.

„Je to nutné? Nějak mě bolí v krku a necítím se to,“ zkouším vybruslit z této nepříjemné povinnosti naprostou lží. Třídou se rozezní sborové povzdechnutí protkané zklamáním tak očividným, že by to postřehl i hluchý člověk.

„Ale no tak, Ellie. Celé třídě by to udělalo radost. Pro mě by to byla zajímavá zkušenost. Jestli práci nepřečteš, dostaneš pětku? To chceš?“ Málem začnu horlivě přikyvovat, ale místo jenom smutně zavrtím hlavou.

„Pojď to alespoň zkusit. Dobrá známka ještě nikdy nikomu neuškodila.“ Opravdu začínám mít chuť se hlasitě rozbrečet nebo utéct ze třídy a už nikdy se nevrátit. Ale moc dobře vím, že ani jedno nesmím udělat. Vlastně ani nechci, potom bych se styděla vyjít mezi lidi, kteří by toho byli svědky.