Jeho jméno znamená oceán

1.

Seděl jsem v lavici a představoval si jak, udělám na testu z matematiky pár pořádných fleků od propisky, aby si pan učitel, měl proč dávat ty pilulky proti stresu... to má za to, že mě nutil představit se, já ho fakt nemám rád a on nemá rád mě, bohužel matiku ovládám na poměry zdejší školy výborně, a to mu asi nedělá moc dobře na egu, on má rád hloupé studenty, které může poučovat, což já nejsem... smůla. Zazvonilo, divné, ani nám nedal svůj oblíbený páteční testík, opravovat ho je pro něj jako pro delfína drbání. Delfíni milují drbání, zvlášť okolo ploutví. Představil jsem si profesora, jak opravuje testy a skřehotá při tom (A byla to dost realistická představa.), začal jsem se šklebit. Musel mít nějaký senzor na můj smích, protože do mě zabodl svoje prasečí očka, jenže už bylo po přednášce a já mohl svobodně odkráčet. Nasadil jsem si kšiltovku (Byl jsem ještě v budově, ano jsem na svoje nezdvořáctví hrdý...) měl jsem nutkání zamávat mu, ale nějak mě to kvůli jeho rudému obličeji přešlo, nechci přece, aby mu ta krásná vystouplá tepna na čele praskla, to by pak nebylo s kým se vzájemně nenávidět, určitě by sem nastoupil někdo normální, a to by ty přednášky byly mnohem nudnější. Vyběhl jsem do chladného počasí, zima se mi snažila zažrat do těla, takže jsem si mikinu zapnul ke krku a přemýšlel kam teď půjdu, mám dvě hodiny přestávku... obědvat? Dneska se mi nechce zvracet, takže to vidím na univerzitní knihovnu. Bingo! Perfektní místo, pro moje myšlení, krásně ticho. Vydal jsem se tam, nutno uznat, že jsem nešel do studovny, která byla moderní, ale do staré knihovny, která sice patřila do komplexu školy i když se o ní moc nevědělo, chodili tam spíše staří lidé a pár vyvolených, kteří chtěli zkrátka svůj klid, tak jako teď já. Otevřel jsem staré, dobře promazané dveře a sundal kšiltovku. Paní Poppy jako vždy seděla za starým počítačem a něco do něj datlovala. Měl jsem tu starou dámu rád, vždycky se ke mně chovala jako babička, nutno uznat, že sem chodím mnohem déle, než na školu, mamka ve mně vybudovala silnou lásku ke knihám... ona asi tak nějak chápala, co jsem zač a neodsuzovala mě za to. V té staré vrásčité usměvavé tváři se skrývalo mnohem víc, než byste na první pohled čekali. „Ale! Vítej Kaii! Jdeš se sem schovat před deštěm?" Usmála se mile, oplatil jsem jí to. „Ne, paní Poppy, jdu tu chvilku zrelaxovat." Pohnul jsem hlavou směrem k zaprášeným regálům. (Nebyly zaprášené, ale já to říkám, protože je to potom mnohem autentičtější a taky romantické.) Vnímavě se usmála, zatahala mě babičkovsky za tvář. „Nedávno nám přibylo pár nových kousků do společenských věd, možná bys to mohl prozkoumat." Mrkla na mě, v očích jí zajiskřilo. Uculil jsem se, položil kartičku na stůl a vyrazil k tomu starému regálu. Ach knihy, Numerologie, čtení z ruky, keltské rituály, magie pro každý den... Smím si zatančit? Když jsem prošel ty novinky, trochu jsem posmutněl, všechny mám doma, až na jednu a to byla nějaká studie o křesťanství... to mě nebere navíc, ty pravý poklady se skrývají jinde, škoda, že na to nemám čas, hm paní Poppy by mohla chtít pomoct...

Dorovnával jsem knížky, které mi naskládala pečlivě na vozíček, nebylo to nic těžkého a mě to bavilo, mohl jsem si udělat přehled o tom co už jsem četl, dělám to odmalička, už když jsem byl malý kluk tak jsem to chtěl dělat, vždycky mi dala dětský knížky a já je šel dát do poliček, zatímco se mamka s paní Poppy vybavovala,byl jsem u toho hrozně důležitý. Musel jsem se usmát při té vzpomínce. Doskládal jsem fantasy knihy a zamířil k dívčím románům, což nebyl zrovna můj oblíbený žánr. Všechno je v nich tak šíleně růžový a veselý... až se mi z toho dělá špatně. Vedle mě z čistého éteru zjevila klučičí ruka. Wau kluk u románů, zajímavý. V zajetí lásky? Vždyť jsem na to koukal, to je o tom gayovi co se zamiluje do heterosexuála... Bylo to celkem pěkný, ale takový holčičí, spíš, aby to ty holky chápali. Tak počkat... Klučičí ruka... Knížka o gayích, tady něco nehraje. „Ty jsi ten novej, že jo?" Ozval se mi u hlavy. Ehm jo? Ale strašně nerad komunikuju s ostatními, takže ti řeknu pouze ano a zmizím, přesně tak jak ses ty objevil, souhlasíš? Já věděl, že si budeme rozumět, ty co nemluví mám nejradši. „Jo?" Sakra, podal jsem to jako otázku, teď začne mluvit. „Já jsem Erik, Thomas že jo?" Né, Ariel, což zas není tak daleko od pravdy... To Erik nemusí vědět... Vlastně už teď ví, až moc moje falešný jméno jsem chtěl tajit, jak dlouho to půjde, ideálně před vším co má nohy, krom paní Poppy a anglictinářky, ty mám rád. „Ty čteš romány a gay příběhy?" Neřeš to, hodný Kai, teda Thomas, nesmíš, hezky zůstaň. „Nevíš jestli je to dobrý?" Zamával mi vazbou před obličejem. „Je to pro holky." Odpověděl jsem stroze. Vážně mám chuť všechny ty knížky nastrkat kde se naskytne místo a s křikem utéct. Tohle je tak trapné! Nesnáším, když musím mluvit s lidmi. „Takže jsi to četl, líbilo se ti to?" Zdálo se, že pookřál. Ztuhnul jsem, ten kluk prostě nepochopí, jak trapný mi to je navíc... „Ne je to pro holky." Zavrčel jsem. Zoufale hledal kam zastrčit něco o koních, už jsem ty názvy ani nečetl, vím jen, že jsem periferně zahlédl koňskou hlavu. „A o čem to je?" Proboha podívej se na obal a dojde ti to! „Gay se zamiluje do heterosexuála." Zavrčel jsem potichu, hlavně klid, už chybí jen dvě knížky, to zvládneš. „Ty knížky co uklízíš, to jsi všechno přečetl?" Vzal mi jednu z ruky. Nevydržel jsem to, propálil ho takovým vražedným pohledem, až jsem se bál, že mi prasknou dioptrie. To je tenhle? Nehraje za školu fotbal? Fotbalista a čte knížky? Takové knížky? A ještě se se mnou snaží o nich konverzovat? Co mě překvapilo, že je o pár centimetrů menší... tak když mám tak sto devadesát, tak on může mít sto osmdesát osm? Asi tak... „Tohle jsem četl, je to moc hezký. " Usmál se, (proč má růžové tváře, když ještě před chvíli... Já ho vlastně neviděl, třeba je má přirozeně červený...) a vrátil mi jí, vytrhl jsem mu ten růžový nevím co, a strčil to do zpod, ztratil jsem totiž místo a hledat ho znovu by mě ještě víc rozhodilo, dokázal mě naštvat za pět minut! To trénuju sebeovládání málo? Budu tomu muset věnovat víc času. „Ty toho moc nenamluvíš co?" Přeměřil jsem si toho blonďáka pohledem... jak, že se to jmenuje? Elliott? Eren? Erwick? Erik, mám to! „Ne.“ Syknul jsem, chyběla už jen ta růžová. „Tady." Ukázal prstem, byl jsem pár centimetrů od toho místa, knížka už se prakticky dotýkala poličky, když jsem ucítil prsty na mojí dlani a dech na tváři. Jeho prsty na mojí dlani, kterou jsem měl volnou. Nadechl se, kdybych měl nějaký chloupky, už by mi z toho pravděpodobně stáli. Paralyzovalo mě to, hodně jsem se lekl, o co se zatraceně snaží?! Třeba si toho nevšiml... tak proč zatraceně neucukne? Ne, vždyť nimi pohybuje! Krátce jsem se na něj podíval, byl úplně rudý! Já ostatně taky cítil ne zrovna příjemné teplo ve tvářích, ale to proto, že jsem si přišel strašně trapně, vycukl jsem se. Ta nepříjemná blízkost! Vrazil jsem knihu na ono místo a vyrazil pryč. Co to zatraceně bylo? Proč to udělal?! Třeba se mě dotkl jen omylem... ale takhle, vypadal, že se mu to líbí! Jak se m... Zapomeň na to! Nic se nestalo! Prostě je jen nějak špatně rozpoložený... nebo něco jiného, zkrátka se mu budu vyhýbat, protože je divný a... Nic, nebudu si ho všímat, určitě to bylo tím, jak se naklonil, aby mi mohl pomoct, jo to je logické, přesto jsem se neustále ošímal a otáčel. Koukal na mě, tiskl si tu knížku k tričku a usmíval se. Myslel jsem, že začnu utíkat... proč se dívá tak zasněně? Odborná literatura, byla podle mě skvělá schovávačka, fotbalista si sem přece jen tak nepůjde, takže mám pokoj a kdyby mě přeci jen chtěl následovat, můžu mu někam zdrhnout, třeba na záchody... fajn to je hloupý nápad... Hledal jsem na vozíku knížky, co by sem mohli patřit a objevil jsem jen nějakou o letadlech... to mi ta schovávačka moc dlouho nevydržela. Stáhl jsem rty do úzké linky, snaživě jsem přemýšlel, kam bych se mohl zašít, aniž by mě viděl. Hm... zbývají knížky pro děti, to je vstupenka do bezpečí, tam za mnou určitě nepůjde, ještě by z něj udělali pedofila, to se mu nevyplatí, všichni teď poděkujme té stařence, která si sem zašla půjčit knížky pro svá milá, uřvaná vnoučata... Já jsem fakt vykolejený. Rychlím krokem, jsem se vymotal z úzkých uliček, zbytek knih co patřili do dětského oddělení, bylo jich asi jen pět, což nebylo moc působivé číslo... hlavně budu muset vymýšlet, kam se ztratit potom, jestli se teda konečně neroznodne odejít. Ne on si musí číst, zrovna tady! Oblíbený lidi chodí do studovny on je taky populární (aspoň myslím.) Srovnal jsem dětský knížky, ještě mám třicet minut, ta stařenka si se mnou navíc začala povídat, ptala se mě, jestli bych jí nemohl pomoct najít nějakou knížku o vílách a mořských pannách. Musel jsem se pousmát, mořské panny. Vytáhl jsem jednu sbírku pohádek pro holčičky a taky knihu o té víle se zelenýma šatičkačkama, tady teda byla jiná, ale pořád to splňovalo stařenčina kritéria. Mořské žíňky, úžasně se podobaly realitě, asi jsem se zakoukal, protože mi ta paní zvědavě naklonila knihu. „Copak mladý muži?" Popostrčila si brýle. „Nic, jen jsem si prohlížel o čem to je." Zasmál jsem se rozpačitě, opatrně jí obě knihy podal. „Láska k pohádkám a příběhům se musí budovat už v útlém dětství." Zdvihla důležitě ukazováček. To mi nemusela říkat, když jste celý den zavřený a s vámi v místnosti je jen obrovská knihovna a spoustu míst kam se pohodlně zašít, přijde to samo. Pokýval jsem hlavou s úsměvem a rozloučil se. Kouknu na hodinky, tyhle stříbrný jsou sice hezký, ale doma mám mnohem hezčí, zlaté s rytinou, jenže nosit je do školy bylo nebezpečné. Ještě mám třicet minut, to je dost na výlet do kavárny, možná bych si mohl udělat radost velkým hrnkem čaje... čokoládou bych taky nic nezkazil. S díky jsem vrátil vozík paní Poppy. „Dneska nic Thomasi?" Usmála se. Já jí to oplatil. „Ne paní Poppy, mám ještě doma." Vzal jsem kartičku, zamával a zmizel z knihovny. Uf, ten kluk zmizel, doufám, že už ho takhle blbě nepotkám, choval se divně. Nasadil jsem si kšiltovku, pořádně zapl mikinu až ke krku. Pořád jsem se cítil divně. Proč na mě sahal? Když tedy uvážíme, že by mohl být homosexuál nebo něco jiného, zkrátka, že je na kluky... tak třeba jen nevnímá osobní prostor nebo si to zkrátka neuvědomil a necítil to, že mi sahal na dlaň. Mohl to udělat nevědomky a pak mu třeba bylo trapné tu ruku dávat pryč... Zkrátka to byl omyl, ano to je skvělá teorie a zůstanu u ní. Bože, doufám, že se to nebude opakovat, protože fakt nevím, co by se mohlo stát příště... A bohužel všechny myšlenky se nebezpečně stáčí k nějakému pěkně odlehlému místu a tělesech... Proč zatraceně myslím na tohle?! Nejradši bych vypadl, ale mám ještě přednášky... Budu to muset přetrpět a pak si dám doma opravdu hodně dlouhé plavání, jen levitovat ve vodě a číst společně s šálkem výborného čaje, miluju to. Nechápu jak, ale objevil se za mnou a opět na mě sahal, tentokrát na rameno, měl štěstí, jinak bych ho vážně silně praštil. To nemůže zařvat nebo tak něco? Ne on se za mnou zjeví jako smrt a vyleká mě až jsem měl pocit, že se mi levá a pravá komora srdce od sebe odtrhnou! „Co chceš?!" Vyštěkl jsem, vytrhl se mu, protože měl teplý ruce, já radši zůstanu u svého mrznutí. „Promiň, máš moji kartičku, museli jsme si ji vyměnit." S úsměvem mi ji podal. Ne, jsem tam bez brýlí a čoček, nesehnal jsem totiž žádnou barvu, která by kryla moje duhovky. Což znamená, že mi tam oči trochu svítí. „Tak díky." Zamručel jsem, aby to znělo dost nepřátelsky, sakra, teď mám hnědý čočky, což bude zatraceně divný. Vyndal jsem z kapsy tu jeho, bože, já si fakt nezkontroloval jestli je to ta moje?! Jsem idiot... Podal jsem mu ji a vzal si svoji. Otočil jsem se na podpatku a vydal se pryč, kašlu na čaj, stavím se tam kdyžtak po konci, teď se chci zasunout do lavice a předstírat vzduch. On mě doběhl?! Teď už šel vedle mě. No tak, ty pitomá koule svalů co řídí moje tělo, vymysli plán útěku, proč tě živým, když stejně nic neděláš? Boha jeho on jde se mnou! Co mám dělat?! Zatraceně! „Knihovnice mi na tebe půjčila tu knížku, nevadí ti to, že ne?" Chystal jsem se ho poslat na dno Mariánského příkopu. „Vrátím jí včas a nepoškozenou, slibuju." Začal rozhazovat rukama, nervózně se usmál. Ještě deset minut a mám od něj pokoj a pak už se mu budu opravdu vyhýbat, protože mě děsí! První člověk se kterým začnu mluvit a on je to... tohle. „Ok." S tím jsem zatočil k jedné z budov, rád bych řekl překvapivě, ale nějak jsem věděl, že půjde za mnou. „Taky máš angličtinu?" Jako pejsek, já se ho chtěl zoufale zbavit, protože byl na mě až moc velkej optimista a extravert, to poznáte jakoby, kolem něj poletovalo srdíčka a  kytičky, stačilo jen trochu pootevřít svoje nitro, abych to cítil... Jako ty romány... Bleh. „Jo." Myslel jsem si o dvou věcech. Naschvál jsem chodil později, abych se pak jednoduše posadil tam kde bude místo a nemusel řešit dorážení lidí co mě mají za potenciálního kamaráda, ale teď jsem šel moc brzo, bude tam hodně volných míst... Proč? Já se tě ptám bože moří, proč?! Přesně jak jsem předpokládal, jen tři místa, zbytek byl prázdný. Zakňoural jsem si pro sebe, moc volného prostoru! „Wau je tu celkem volno, neva když si sednu k tobě?" Strčil do mě lehce ramenem. Můžu mu to zakázat? No můžu, ale pochybuju, že by mě poslechl. „Ne." Zkusil jsem to. Sundal kšiltovku srovnal si trochu vlasy, fakt nevím, jak dlouho ta barva vydrží, je to pro mě dost nový, pořád mám pocit, že něco pokazím a lidi poznají, že nejsem jako oni, zvlášť tenhle kluk se mi zdál nebezpečný, celou dobu do mě zabodával oči. Zkontroloval jsem ruku, jestli na ní nezůstala barva. Černá mi kryje vlasy nejlíp, ale nemůžu si dát tu chemickou, protože by mi je to zničilo, musím používat přírodní, jednak to hezky vyživuje a taky se to snadno smývá. „Hele, promiň, jak jsem na tebe sahal, já si to občas neuvědomuju, jen si mi někoho připomněl." Sklopil pohled rozpačitě, obejmul se rukama. „V pohodě." Pousmál jsem se. Vypadal najednou až divně nevinně jakoby, zranitelně. Měl jsem pocit, že ho musím nějak utěšit. Přirozeně to byla hloupost, ani bych se ho nedotýkal nebo dokonce objímal na to nejsem stavěný, spíš bych mu řekl ať se nestresuje, nemám rád objímání a takový ty věci, ani komunikaci, lidi mi vadí. „Kamarádi?" Nastavil mi ruku. Odměřeně jsem jí přijal, potřásl si s ním. Usmál jsem se na něj a vešel do budovy. To jsem zase dopadl! Já nechtěl kamarády, já chtěl klid... na druhou stranu má dost jiných kamarádů, takže by to mohlo být v klidu. „Když jsme teď kamarádi, můžu si k tobě sednout." Já věděl jedno, nebude.