Znáte ten pocit, když vám zazvoní budík, a vás to vyruší z krásného snu?...Musíte vstávat, a jít zase do školy, kde se dennodenně nudíte?...Tak ne zase nudíte, ale prostě vás to jen nebaví. Tak tohle je pro mě poslední dobou pořád. Vždycky se mi zdá, tak krásný sen, o nádherném klukovi, ale najednou mi zazvoní budík a vše se rozplyne. Já jen zaskučím, vyskočím z postele a jdu se připravovat do školy. Ano jsem na střední, vlastně když se to vezme jsem už dospělá, svým způsobem. Na střední, do třídy, chodím se svou nejlepší kamarádkou, už od školky jsme ty nerozlučné kamarádky. Vždycky se říká, že kamarádství se nějak pokazí, ale my tomu nevěříme! Máme se rády, a vždycky budeme až do konce našeho života. Ale všechno se dá jednoduše zkazit, a to když se do kamarádství vloží láska!...
Jako každý den se pro mě moje nejlepší kamarádka stavila, a spolu jsme šly do školy. Ty naše cesty se zapomenout nedají, ale takhle středeční se prostě vryla do mé hlavy. Bohužel mi to zničilo celý život!...Šly jsme a najednou kamarádka omylem vrazila do jednoho kluka, zakoukali se do sebe, a ikdyž jsem do kamarádky šťouchala, nějak nevnímala. Když se mi konečně ji podařilo odtáhnout pryč, najednou po mě vyjela, proč ji otravuju a odešla pryč. Jen jsem stála na místě a snažila se pochopit co se stalo. Vzpamatovala jsem se a šla do školy. Když jsem ji viděla ve třídě, raději jsem k ní nešla a sedla si do jiné lavice. Celý den byl takový, že jsme nepromluvily spolu ani slovo. Každý se mě jen ptal co se stalo, ale já jen zakroutila hlavou a kreslila si do svého skycáku. Po škole jsem se odebrala domů, kde jsem si všechno napsala do deníku. Možná si myslíte, že jsem blázen, ale psát deník mě baví, je to vlastně to, že si ty pocity a vzpomínky uchovám. Ikdyž jsou mnohdy bolestivé, jako teď.
Další den, když jsem přišla do třídy, jsem hned zamířila ke své kamarádce, s úmyslem, že si to vyříkáme. „Ahoj...“ opatrně jsem začala a podívala se na ni. „Ahoj, co potřebuješ?“ nachvíli odtrhla oči od mobilu a mrkla na mě. „No já jen, bych chtěla vědět, co se včera stalo když jsme šly do školy. Bezdůvodně jsi po mě vyjela.“ „Nic se nestalo, co by se mělo jako stát? To je snad moje věc!“ řekla a dál se věnovala mobilu. Ještě chvíli jsem tam jen tak stála, a přemýšlela co bych měla ještě dodat, ale pak jsem se sebrala a šla ke své lavici. V hodině matiky, mi přišla smska. A hádejte od koho. Od Lucy kamarádky, kde píše, že se omlouvá. Otočila jsem se a podívala se na ni a pousmála se, protože jsem byla ráda alespoň za tohle. Po škole, jsem šla zase domů a pokračovala ve své dennodenní činnosti. To víte, když je člověk, jak smutný tak šťastný, musí se svěřit. A to svému deníčku.
V sobotu večer, když jsem jen tak lenošila a poslouchala písničky, někdo zazvonil u nás doma. Jelikož rodiče nebyli doma, šla jsem otevřít, a přede dveřmi ubrečená Lucy. Celá v šoku jsem ji pomohla do svého pokoje a vyslékla ji z mokrého oblečení. „Lucy, Lucy, co se stalo?“ snažila jsem se zjistit o co jde. „On...“ dostala jen ze sebe a znova se rozbrečela. „Lucy, uklidni se, jsem tady s tebou. Pomalu mi řekni co se stalo.“ „Ten kluk, kvůli kterému jsem po tobě vyjela...“ začne. Já jen přikývnu a dál poslouchám. „Začli jsme se víc bavit a chodit ven, jenže dneska když jsme byli znova venku tak mě zatáhl do křoví. Ječela jsem, ale on mi začal vyhrožovat, že mě zabije. Ale nakonec jsem utekla. Lilly já se strašně bojím,“ rozbrečí se znova. Obejmu ji a pohladím po vlasech. „Dneska tady přespíš a zítra ráno půjdeme na policejní stanici. Souhlasíš?“ Jemně přikývne a stále je v mém objetí. Když začne usínat, opatrně ji položím na postel a přikryju. Sama jdu do sprchy a pak si lehnu k ní a usnu taky.
V neděli ráno, když se obě probudíme je máma už dávno pryč. Vlastně ani nezaregistrovala, že u mě Lucy spala. Udělám nám snídani a po ní se vydáme na policejní stanici. Tam čekáme docela dlouho, a když Lucy zavolají, tak se na ni povzbudivě usměju a jdu s ní. Celou dobu u výslechu držím Lucy za ruku a ta pomalu a srozumitelně vypráví co se stalo. Policisté všechno sepíšou a pak nás pustí domů. „No vidíš, že to bylo v pořádku,“ řeknu a usměju se na ni když výjdeme ven. „Děkuju, že jsi se mnou šla. Doufám, že ho najdou,“ povzdychne si. „Neboj se, sami říkali, že ho už delší dobou hledají, a že tohle není poprvé co něco takového udělal. Oni ho chytí,“ mrknu na ni a jdeme zase ke mně domů. Doma nám uvařím čaj, sedneme si k televizi a pustíme si nějaký film. „Hele a tvý rodiče to ví? Aby neměli o tebe strach,“ zeptám se. „Psala jsem včera mámě, že přespím u tebe a že zítra půjdeme spolu do školy,“ usměje se. „Tak to jsem ráda,“ obejmu ji i s čajem. Usměje se a obě se začneme věnovat filmu u kterého i usneme. Vzbudí nás až máma, která příjde v osm hodin z práce. Tak se přesuneme do mého pokoje a tam usneme a spíme až do rána.
Ráno nás jako obvykle vzbudí zase budík, celá nevrlá se probudím a vzbudím i Lucy. Půjčím ji nějaké oblečení. Obě se oblékneme, nasnídáme a jdeme spolu do školy. Ve třídě, se na nás dívají jinak, protože jak jsme se minulý týden pohádaly, tak to ostatní zaregistrovali. A teď vidí, že jsme zase kamarádky. Samozřejmě nikdo ze třídy netušil co se Lucy stalo. A taky jsme to nikomu nechtěli říkat pochopitelně. Po škole šla už Lucy domů, já jsem ji pro jistotu šla doprovodit a pak jsem zamířila k sobě. Celé odpoledne jsem nad tím vším přemýšlela a u toho se snažila učit. Ale znáte to, když vám myšlenky od učení utíkají k něčemu jinému a nemůžete se soustředit na učivo. Takže pochopitelně jsem se toho moc nenaučila za celé odpoledne. Večer jsem ještě omrkla net, pustila si do uší písničky a ponořila se do říše snů.
Na druhý den jako na potvoru, jsem zaspala. Ano nastavila jsem si budík, ale když mi zazvonil, řekla jsem si ještě chvíli no. A vzbudila jsem se až s výkřikem „zaspala jsem“ o hodinu a půl později. Ale copak se vám to nikdy nestalo? Rychle jsem se oblékla a letěla do školy. Samozřejmě moje zaspání učitelka netolerovala a hned jak jsem přišla a omluvila se, tak mě vyvolala. Mrkla jsem na Lucy jestli mi poradí, ale ta jen zakroutila hlavou, že to neumí. A já bohužel taky ne, takže si domyslíte co jsem dostala. Prostě dneska „den blbec“. Po hodině, jsem si konečně vydechla. „Tak co, něco nového?“ zeptala jsem se Lucy a napila se. „Zatím nic, ano od něho, ani od policajtů,“ zašeptá. „Kdes byla?“ usměje se. „Zaspala jsem. Dneska se mi nic nedaří a nevím proč. Sem se včera nemohla ani soustředit na učení, kvůli tomu všemu,“ zakroutím hlavou. „Tak to jsme na to stejně. Já se včera taky nějak nemohla učit, ale měla sem kliku, že sem nebyla zkoušená,“ zašklebí se. „Hej, ještě mi to přej,“ dělám uraženou. „Já to tak nemyslela,“ zasměje se. „Dyť já vím,“ obejmu ji. „Co plánuješ odpoledne?“ zeptám se se zájmem něco podniknout. „Nějak sem nad tím ještě neuvažovala.“ Co třeba jít nakupovat?“ usměju se. „Konečně my dvě někde ve městě, dlouho jsme nikde nebyly.“ „Tak jo proč ne? Alespoň se rozptýlíme,“ usměje se. Přikývnu a hned zazvoní na hodinu francouzštiny, kterou jako vždycky propíšu. Když jsme se konečně dočkaly konce školy tak jsme se vydaly do města a znáte nás holky, nakupovaly. Domů jsem se dostala až k večeru a po tak náročném dnu jsem byla ráda, že si sednu. S mamkou jsem prohodila pár slov, ukázala ji co jsem si koupila a pak rychle vletěla do sprchy a šla spát.
Hned jak jsem ráno přišla do školy, odchytila si mě Lucy. „Volali mi ze stanice, mám se dneska odpoledne k nim stavit,“ řekla, ale nějak nadšeně se netvářila. „Chceš, abych šla s tebou?“ zeptám se s úsměvem. „Byla bych ráda. Mám strach, že mají špatné zprávy.“ „Ale neboj se, myslím si, že už ho chytili,“ povzbudivě se na ni usměju. „A teď pojď musíme na hodinu,“ odtáhnu ji do třídy, když zvoní. Celou dobu ve škole, jsme si s Lucy posílaly dopisy. A v nich jsem ji nějak uklidňovala, že se nemusí bát. Ikdyž já vím o ní víc, nez ostatní. Po škole, jsme si v rychlosti zašly na oběd a couraly jsme se na policejní stanici. Tam jsme ještě chvíli čekaly a až Lucy zavolaly šla jsem s ní. Řekli ji uklidňující zprávu, že toho kluka našli, ale potřebují určit zda je to přesně on. Když vešla do místnosti kde byl, vražedně se na ni podíval. Lekla se, ale přikývla, že je to on. Celou dobu jsem byla u ní a sledovala je. „Děkuju slečno Pierce, můžete už jít, byla jste nám moc nápomocná,“ přikývne policista a pustí nás. Jdeme s Lucy ven a v parku si sedneme na lavičku. „No vidíš, všechno je v pohodě,“ usměju se na ni a obejmu ji. „Jsem ráda, ale viděla jsi ho,“ řekne a podívá se na mě. „Viděla, ale oni ho zatknou, hledají ho už dlouho. Přece ho nepustí, už se nemusíš ničeho bát,“ usměju se na ni. Přikývne a usměje se taky. „Jdeme na zmrzku? Zvu tě,“ zvednu se z lavičky. Zvedne se a společně jdeme do města na zmrzku....
Ikdyž se dvě kamarádky neshodnou, a nějak se pohádají. Vždycky se najde chvilka, kdy si všechno vyříkají, a už mezi sebou nemají nic, co by jim bránilo být zase nejlepší kamarádky.
Po tom všem, všechno dopadlo dobře a jak mělo. A každý byl spokojený, samozřejmě i Lucy s Lilly.
