Stories Behind Songs // OneShots

Lane Boy

„Nemůžeme tam jít." protestoval jsem.

Josh se jen ušklíbl. „Nemůžou nám říkat, co smíme dělat." 

„Ale kdo?" 

„Všichni."

Jen jsem si povzdechnul. „Dobře, jdeme.". 

A už lezeme nahoru.

„Přidej!" zasmál se Josh.

„Jo pořád." opáčil jsem.

Právě lezeme na vysokou a hlavně opuštěnou budovu. Proč? Protože chceme. Teda Josh chce. Je to můj nejlepší kamarád a já mu věřím, že to bude v pohodě. Ale přeci to, že je opuštěná neznamená, že na ni kdokoliv může vylézt. Plus nedaleko od ní se nachází policejní stanice, s poněkud nepříjemnými strážníky. Ale výhled z ní? Ten stál za to. Tedy alespoň pro Joshe.

„Není to nádherný výhled? Celé město jako na dlani." zasnil se. „Říkají ať nevybočujeme z řad, ale my jdeme kam chceme. Není to vzrušující?"

„Jo, docela jo. Cítím se jako pán tohoto města."

Josh se zasmál. „Přesně Ty. Jsme pánové tohoto města. Můžeme si dělat co chceme."

„Tohle je dobré. Líbí se mi to." 

„Když jsme byli dole měl jsi jiný názor."

„To ano. Můj názor se mění. Stejně jako tvůj. Stejně jako všech ostatních."

„Na tom něco bude."

----------

Asi bych vám měl o sobě něco říct. Jmenuji se Tyler Joseph a trpím depresemi. Kdyby nebylo hudby a Joshe nevím, jak bych s tím bojoval. Je to můj nejlepší přítel, udělal bych pro něj vše a on to ví. Strašně mě štve jak je většina dnešní hudby naprosto bez myšlenky. Samé 'Pojď holka budem dělat bang bang.' a podobně. Chtěl bych to změnit. Na světě je hodně teenagerů jako já, kteří trpí depresemi a myslí si, že jsou na to sami, že jsou jiní. Ale být jiný je podle mě lepší než být jako všichni ostatní. Vím pár věcí o bolesti a temnotě. Taky jsem ztracený, ale podle mě je rozhodně lepší být ztracený s někým než sám. Já mám Joshe. Ale koho oni? Měli by vědět, že můžou být zlomení s někým. Chtěl bych tu pro ně být. Dost o mně, toto nemá s příběhem nic společného.

----------

Jen tak si sedím a přemítám. Dělám to vždy, když jsem sám. Asi bych to neměl dělat, nikdy nemyslím na nic dobrého. A kde vždy skončím po takovém přemýšlení? V koutě s brekem.

Co je to za zvuk? Že by pro mě přišel Josh?

„Čau Tyji, jdeš?" Měl jsem pravdu.

„Jasně už jdu."

Sešel jsem schody z pokoje. Pod nimi mě ovšem zastavila máma. „Kam jdeš?"

„Jdu ven."

„Ale za chvíli bude večeře."

„Sním to až dojdu."

„To říkáš vždy. A vždy dojdeš až v noci. Tylere musíš jíst. Naposledy jsi jedl oběd."

„Mami neboj, dneska se tak nezdržím."

„Dobrá, ale vem si něco s sebou." řekne a podá mi jablko. „Tak ahoj."

Jen jí zamávám. Trochu jsem jí lhal. Nemyslím si, že se nezdržím. Právě naopak. Mám tušení, že dnes to bude na dlouho..