Přednosti čiskokrevných

/1/

Bloňďatý student zmijozelské koleje se rozhlížel po místnosti, kde se setkávali každý večer. Nikde jí neviděl, což ho děsilo. Vždycky tu byla a nikdy nemeškala. Dnes ano. Povzdechl si a rozešel se ke gauči, který po většinu času oba zabírali.

Ucítil na zádech jasnou tíchu a v uších mu zněl smích. Její teplé tělo ho přivádělo do euforie, která nikdy nekončila. Okamžitě jí chytil kolem nohou, aby mu náhodou nespadla a s úsměvem na rtech se zatočil dokola své osy. Hermionin smích naplnil celou místnost, ale i jeho srdce, které vždy zelo prázdnotou. Jakmile se dotočil Hermiona se k němu přitiskla více a vlepila mu pusu na krk, přičemž mu vytvořila husí kůži po celém těle.

,,Jak jsi se vůbec dneska měla?''  zeptal se jí, když jí pokládal na gauč a svými bouřkovými oči prozkoumával její tělo.

,,Nejvíc jsem se těšila na tebe. Ale dalo se. Co ty vůbec? Nebyl jsi při těch elixírech trochu přehnaný?''

,,Naštvaný, abych tě opravil.''

,,Spíše bych řekla žárlivý, ale nechám tě v téhle domněnce.'' ušklíbla se na něj tím úsměvem, který odchytala od něj a on jí  horlivě políbil. Miloval jí sebejistou a občas i krutou. Miloval, když se v jeho přítomnosti chovala uvolněně a svá. Byla pro něj úplně vším, co kdy mohl mít.

,,Nikdo mi nebude sahat na holku.'' zašeptal mezi polibky a Hermiona se celá zatřásla nad jeho tonem hlasu. Říkal to tak majetnicky a zároveň bezpečně. Věděla, že pokud je s ním. Žádné nebezpečí jí nehrozí a ona bude patřit jenom jemu. Slabě se usmála a za pomocí kravaty si ho přitáhla k sobě blíže.

,,Pane Malfoyi. Povězte mi, proč tak žárlivý typ?''

,,Protože to co je moje, je moje. Nehodlám se o to dělit.'' polibky jí vracel jako ona jemu.

Jejich touha po tom druhém byla silnější než kdy dřív. Věděli moc dobře, že si patří. Že jejich duše jsou spojeny. Ale ani jeden nenašel ta správná slova, aby to potvrdila.

Kdyby se Hermiona nepotřebovala nadechnout kyslíku nepřestávala by. Její líce nabraly jemně růžovou barvu a svůj zrak sklopila na propletené ruce. Slabě se usmála a pohlédla do bouřkových očích ve kterých se tak ráda ztrácela. Milovala jejich barvu a hloubku. Milovala dokonce i jejich pocity. Šlo z těch očí dokonalé číst, ale pokud Draco před sebe postavil zed tak jí nemohla zbourat ani samotná čarodějka. Byla to moc chytrý čaroděj, který chtěl, aby jeho tajemství věděli jen ti nejbližší, což se mu dařilo. Ale když mu po válce do života vstoupila Hermiona. Nikdy by nečekal, že tahle přechytračelá čarodějka mu změní jeho dosavadní život tak rychle a naruby.

,,Na víkend musím odject domů. Otec mě volal, prej mi něco musí sdělit. '' Hermionina nálada byla tatam. Těšila se, že po dlouhých týdnech střetne přes víkend s Dracem a budou mít volno jen pro sebe, protože její přátele také odjížděli pryč. Mýlila se. Zůstane tu úplně sama.

..Ale slibuju, že jakmile se v neděli vrátím udělám si na tebe čas.'' obejmul jí a ona se mu schoulila do náručí. Stiskla lem jeho košile a zhluboka si povzdechla. Kdo by čekal, že Lucius bude opravdu takový vlez do prdelka a zkazí jim celý víkend.

Uběhlo několik hodin, které proseděli v tichosti. Každý z nich si užíval ten pocit. Nebyl to pocit trapného a nesnesitelneho ticha, ale pocit ktery naplňoval blahem i radosti celou místnost i srdce. Bylo to něco, co naplňovalo obadva. 

,,Asi bych měla jít. Kluci mě budou shánět." 

,,Co by si bez tebe počali viď." neodpustil si kousavou poznámku Draco a protivně se na svou lásku života zašklebil.
Hermiona si založila ruce na hrudi a bedlivě ho sledovala. Už dávno zahodil přednosti o jejich přátelích a bavil se s nimi, ale nikdy si nedokázal odpustit kousavou poznámku na jejich účet.
Slabě se usmála a skočila mu do klína se širokým úsměvem na rtech. Chytla jeho hlavu, aby si ho mohla přitáhnout k polibku.