Jdu ulicí a roztěkaným pohledem se rozhlížím kol sebe.
Kdyby tak alespoň byly vidět, ale oni se schovávají, schovávají se, jsou tak zbabělé!
V očích mě pálí jejich neviditelnost, tak neúnosně pálí!
Můj sluchový vjem je pod silným zatížením jejich nesnesitelného bezhlasného řevu, tolik řvou!
Jejich oči nemají dobrý úmysl, jsou zlé a podlé.
Jejich pohled, ach ano, ten nesnesitelný pohled pichlavých očí...
Propalují mě jím do morku kostí.
Nejsou vidět ani slyšet, ale já je cítím, vím že tu jsou a čekají na svojí příležitost.
Instinkty volající o pomoc přebyly smysly.
Schovávají se v mém stínu když jdu ulicí.
Schovávají se v mém stínu, jež splývá s noční temnotou po dobu mého spánku,který je den ode dne kratší.
Děsí mě, děsí.
Ještě že si mého neklidu všimli moji drazí, ach ano, vždycky si toho všimnou.
Ptají se, jakým způsobem by mi mohli pomoct, moji drazí, vždycky mi chtějí pomoct.
Bez váhání odvětím, že potřebuji pocit ochrany, pocit ochrany říkám.
Znovu z jejich úst vychází slova o pomoci, o pomoci, kterou od nich potřebuji, říkají.
Prý pro mě mají dárek.
Nějakou zbraň, protože každý potřebuje v nějakou zbraň pro pocit vlastního bezpečí.
A oni ví, ví, že mě pocit bezpečí nedodá ani úsměv, ani chladná ocel zbraně.
Věřím jím, věřím, že mě mohou vymotat se ze sítě strachu.
Osvobodí mě před jejich pohledy za zavřenými vraty, kde se maskují za prázdný vzduch a ze mě pak dělají blázna.
A už teď, zatímco tu čekám se zavřenýma očima, mám pocit výhry.
Věřím, věřím ve spasení, vždyť mí drazí přece rozumí lidské duši, když sami jednu vlastní.
Proč tedy křičí, křičí varovně podvědomí, křičí hlasitěji než přesvědčení?
Smysly se nevyhnutelně přidají na stranu tušení.
Odkryjou mi slavnostně zrak.
A první co spatřím...
Jsou upřené psí oči.
