Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

2.

Setkání po letech je někdy dost náročné a nebezpečné. Ať už se jedná o minulost, vzpomínky nebo třeba první lásku.

Pohled Hope

Věděla jsem, že to byla naprostá blbost tohle udělat. Ale prostě jsem musela. Už jen kvůli tomu, že byla v nebezpečí Agnes. Nemohla jsem jí v tom nechat. Ona by mi taky zachránila život. Věděla jsem to. Byly jsme přece jako nejlepší kamarádky nebo sestry. A když se na zrcadle objevilo její jméno, pochopila jsem, že je to nějaké znamení. No a tak jsem se rozhodla. Byla jsem na cestě do Mystic Falls, kde teď Agnes bydlela.

Jel se mnou Kol. Nebylo to zrovna dobrá volba, ale nikomu jinému jsem říct o mém nápadu nemohla. Nemusela jsem ho ani moc přemlouvat. Byl asi rád, že jsem ho vytáhla ven z města. A já jsem aspoň nemusela cestovat sama. Protože to by byl potom horor. Tátovi ani mámě jsem samozřejmě nic neřekla. Nemohla jsem. Nejspíš by mě někam zavřeli a měla bych na dlouhou dobu zákaz opustit domov. A tím, jak to v naší rodině fungovalo, tak bych mohla doma trčet asi navěky.

Cesta byla docela dlouhá. Trochu jsem se bála, aby Kol věděl správnou cestu. Možná jsem se ale neměla ptát, protože tak trochu vyšiloval. Na jeho reakce jsem protočila očima. Neměla jsem mu na to co říct. Koukala jsem z okna a snažila se nějak zabavit. Když se mi zdálo, že jedeme už moc dlouho a vypadalo to, že musíme být za chvíli na místě, na něco jsem si vzpomněla. Prozradila jsem Kolovi informaci o tom, proč jsme vlastně tady. Byla to Agnes, kvůli které jsem tohle uspořádala. Musela jsem se zasmát, když Kol o ní mluvil. Asi zapomněl, že od poslední události v New Orleans uběhlo už pět let.

„Občanská válka začala v roce 1861 a skončila 1867? Nebo 1868?" Už mi z toho začalo dost nemístně hrabat. Kvůli pitomé maturitě jsem se musela denně učit. A ještě k tomu všemu jsem měla osobního učitele. Alaric, táta těch dvou malých pijavic, se asi rozhodl, že v budoucnu získám přinejmenším tři univerzitní tituly a Nobelovu cenu. To jsem to vážně vyhrála. Naprosto odevzdaně jsem se o něco málo sesunula na židli a zaujala jakýsi infantilní vzdor. „Že ty si na mě léčíš komplexy a chceš mě umučit k smrti?" Zamračila jsem se na svého tyrana a podezřívavě jsem ho probodávala pohledem. Alaric se pobaveně zasmál a tím se moje hrané naštvání ještě víc prohloubilo.

Rezignovala jsem. Do hlavy jsem stejně nic víc nedostala. Dokonce i Alaric to pochopil a přestal mě podle trýznit. „Už ses někdy bavil se svými dcerami o hodnotě soukromí?" Vzpomněla jsem si na dnešní ráno a s výrazem zlého policajta jsem se začínala hlásit o svá práva. „Víš, že těm vašim problémům opravdu nerozumím. Tohle byste si měly vyřešit vy, Agnes." Tahle odpověď se mi rozhodně nelíbila. Pohoršeně jsem protočila očima a vstala. Občas jsem zapomínala, že už nejsem žádná malá puberťačka, ale skoro dospělá osmnáctka. Jedním pohybem jsem sáhla do ledničky pro zázvorovou limonádu.

„Tváříš se zas nějak moc tragicky. Děje se něco?" Všimla jsem si díky té malé vzdálenosti mezi námi, že Alaric opět není ve své kůži. Zvykla jsem si na jeho náhlé změny nálad, ale neměla jsem to ráda. Nikdy jsem popravdě nevěděla, jak mám na tuhle napjatou atmosféru zareagovat. Alaric odevzdaně zakroutil hlavou a ze všeho toho snažení se mu podařilo na tváři dokonce vykouzlit malý úsměv. Na mém výrazu bylo znát, jak moc jsem mu věřila. Štvala mě ta jeho občasná sebelítost a ukřivděný pohled těsně před skonáním. „Měl by sis najít holku." Drcla jsem mu jemně do ramene. Moje drzost občas neznala hranice.

Po tomhle mém vyřčeném názoru jsem se vytratila do svého pokoje. Už jen proto, že Alaric by mě za mou upřímnost určitě vyexpedoval zpátky k mámě. Občas jsem přemýšlela, co ho přesvědčilo, že jsem se stala součástí téhle domácnosti. Určitě to nebylo proto, abych byla vzorem těm malým pijavicím. Ani ho jistě neokouzlilo chování dospívající puberťačky. Zřejmě za to mohla Caroline. A taky máma, která jí do toho vlastně dost nezvyklým způsobem namočila. Na druhou stranu, kdo by si tenkrát neoblíbil malou roztomilou a zrzavou holku. Sama pro sebe jsem se zasmála. Moje myšlenky občas zněly dost zvláštně. Kdo ví, po kom jsem tenhle šílený narcismus zdědila.

Pohled Kola

Už několik hodin jsem byl na cestě ve společnosti mé pubertální neteře. Po celou tu dobu jsem ignoroval její otravné poznámky, kterými se mi snažila zpříjemnit jízdu. Taky jsem jí dal dost důrazně najevo, že tenhle neplánovaný výlet nebyl impulsem k nějakému hloupému prohlubování rodinných a přátelských vztahů.

To, že jsme mířili do Mystic Falls byla druhá věc. Vypadalo to, že nostalgie fungovala správně. Hned, co jsme míjeli velkou ceduli oznamující začátek města, mě popadlo takové podivné nadšení. Podle Hope byl sice cíl téhle cesty zřejmý, ale vždycky je třeba mít v záloze něco dalšího.

Zastavil jsem v jedné z bočních ulic, ale zároveň nedaleko malého náměstí. S náznakem nuceného zájmu jsem sledoval dění venku. „Takže co teď?" Ozval jsem se, když jsem na sobě ucítil nedočkavý pohled ze strany spolujezdce. Hope se až přehnaně nadšeně nadechla a i když nic neříkala, poznal jsem, že se jí v hlavě tvořil opravdu velkolepý plán.

Konečně jsem za celý den dostála toho vytouženého klidu. Pijavice zamilovaně hltaly seriály pro teenagery. Alaric se po mém snažení dávat chytré rady, odebral na noční tah městem. A Caroline vedla už asi hodinový rozhovor po telefonu. Takže jsem se spokojeně vyvalovala v posteli a snažila se vstřebat dopis od mámy. „Tak moc se mi po tobě stýská, holčičko moje." Proběhly mi hlavou slova, které byly na světle žlutém papíře. Po pravé tváři se mi svezla první slza. 

Popsanou stránku jsem si přitiskla blíž k sobě a nuceným gestem jsem zavřela oči. Nikdy jsem to mámě neřekla, ale od té doby, co mě tady nechala a odjela, jsem se nemohla zbavit toho tíživého pocitu, že jsem jí v minulosti něčím ublížila a zklamala. Ale nikdy jsem nepřišla na to, čím a proč. Jasně, prakticky jsem mohla za to peklo v New Orleans. A teoreticky jsem zavraždila jednoho z Původních upírů. Chtělo se mi brečet a na druhou stranu smát. Asi na mě ta rodičovská výchova zanechala menší následky. 

_________________________________   

Zdravím. :P 

Tak strach ze mě konečně opadl a to jen díky vám všem. :) Takže teď můžu v pohodě publikovat další díl, aniž by mě "ovládala" přehnaná sebekritika. :D A taky vám chci hned ze startu moc poděkovat. :) 

Začala jsem tak trochu ze široka a naznačila jsem hned několik "problémů", o kterých v příběhu "uslyšíme". Taky jsme zjistili, že nám všechny dětské postavy tak trochu povyrostly. A celá povídka přišla i k pár "novým" osobám, které se tentokrát dostanou do hlavních "rolí". :D 

V dnešní kapitole se konečně naše ďábelské duo "Hope a Kol" dostávají do Mystic Falls. Agnes řeší typické problémy skoro dospělých, snaží se vstřebat svůj pocit ukřivděnosti a hlavně se  "poctivě" připravuje na závěrečné zkoušky. :P 

Přeji vám příjemné čtení. 

Vaše Vee♥