Stell Tirialen; Ledová růže

6. Kapitola

S trhnutím jsem si posadila, ale vzápětí chytla za hlavu. Příšerně mi v ní hučelo, les bylo rozmazaný a já jsem nedokázala zorientovat. Rukama jsem se snažila nahmatat kmen stromu u kterého jsem spala a když jsem ho konečně našla, vrávoravě jsem se posadila. Musím se uklidnit, byl to jen sen. Před očima se mi stále mihaly scénky ze snu. To co se mi právě zdálo se vypráví v legendách o králi, a já to teď prožila ve snu. Opravdu odporné. Konečně se moje mysl začala uklidňovat. Moje oči si už přivykli a já se pořádně rozhlédla kolem. Do nosu mi narazil těžký pach popelu. Poplašeně jsem vyskočila na nohy. Od kud? Opakovala jsem si otázku v mysli a rozhlížela se, jestli nehoří les. Uhladila jsem stopy na místě kde jsem spala. Ještě že nikdo nešel kolem,  určitě by mě uviděl. Byla jsem pár kroků od cesty , na mechu, který byl rozpálený od toho, jak na něj pražilo slunce z blízké loučky. Potom jsem se rozešla po pachu spálenin. Začala jsem mít neblahé tušení, protože jsem se vracela po cestě k vesnici. Zrychlila jsem tempo. Zbývala jen poslední zatáčka, když vtom ke mně dolehl dusot koňských kopyt. Instinktivně jsem skočila po prvním stromu, který byl u mě. Rychle jsem vyšplhala do koruny stromu a opatrně shlížela dolů k cestě. Dusot, ale nebyl rychlý, kůň šel jenom krokem. Ale počkat. Nejenom jeden kůň. Muselo jich být víc, mnohem víc. Začala jsem rozeznávat i chřastění řeťezu. Co to sakra je? Konečně jsem uviděla prvního jezdce i s koněm... Královský voják. Hned za ním byli uvázaní asi  čtyři lidé. Samí muži. Následovali další a další vojáci na koních a za sebou měli v řetězech uvázané další a další muže i kluky. Mladší z nich měli tváře promočené slzami, starší se to snažili zadržovat. Co se stalo? Jeden z uvězněných si mě všiml. Zastavil se a vytřeštěně se na mě díval. Já se ani nepohnula, srdce mi začalo divoce tlouct. Prosím ať mě neprozradí. Voják si všiml, že zdržuje provoz. Cukl Řetězy, a ten mladík spadl na kolena. Rychle se zvedl. Už se nepodíval mým směrem a bez jakéhokoli slova se rozešel dál. Skupinka kluků, která byla zapřáhnuta za stejného jezdce si všimli jeho divného chování a několik z nich se taky podívala mým směrem. Nic však neudělali, jen šli dál. Když mě uviděl malý chlapeček z jejich skupinky,  rychle odvrátil zrak a pak až přehnaně začal plakat. „Tati zachrání někdo maminku, že ano?" Začal nahlas vzlykat. Ten muž přední byl nejspíš jeho tatínek, protože ho začal utěšovat, ale taky docela nahlas odpověděl: „bude to dobré. Věřím, že se najde nějaký dobrý člověk a zachrání ji, ale neplakej, ať nenarušíme klid ostatních cestujících ano?" Usmál se na malého chlapečka. „Vy tam vzadu, buď budete držet huby, nebo se  nedožijete zítřejšího rána" okřikl je voják, který je měl připojené ke svému koni. Oba dva zmlkli a už  v tichosti pokračovali v cestě. Byly to vesničani a vojáci  je nejspíš přepadli. Ale proč? A kde jsou všechny ženy? Tyhle nezachráním, vojaků je až moc. Počkala jsem, až se konečně ztratí z dohledu, hbytě jsem slezla ze stromu a rozběhla se k vesnici, ale když jsem ji konečně spatřila, nedokázala jsem se pohnout. Obrovské plameny nebezpečně šlehaly do všech stran a slyšela jsem bolestivé výkřiky. To snad ne. Proč? Bylo to snad kvůli mně? Mráz mi přeběhl po zádech. To je odporné. Co nejrychleji jsem se rozběhla k hořícín domům. Konečně jsem doběhla na okraj vesnice, a snažila se popadnou dech. Ty výkřiky byly ženské. Ozývaly se ze středu vesnice. Vyrazila jsem za nimi. Všude byly popadané trámy a já se jen tak tak vyhýbala dalším padajícím. Když jsem konečně dorazila ke středu vesnice, zhrozila jsem se. Uprostřed bylo postavené velké podium a kolem vyskládaná polena, politá nějakou hořlavinou. Na podiu bylo spoustu žen přivázaných k sobě po skupinkách u třech dřevěných kůlů. Všechny se snažili dostat pryč z provazů, ale ty byly pevně uvázané. Oheň se k nim docela rychle přibližoval. Cítila jsem teplo u nohou. Pohlédla jsem se k nim a zjistila že oheň už sežehl  první řadu dřeva. při prohlížení té nechutnosti jsem si ale nevšimla, že se uvolnil jeden z trámů od chalupy vedle mě a řítil se přímo na mě. S výkřikem jsem skočila směrem od něj, ale byla jsem moc pomalá. Bolestně jsem vykřikla zároveň s křupnutím v mojí noze. Oheň z trámu se přemístil na mou nohu. Bolest se ještě zvýšila a s vřeštěním jsem se snažila dostat trám z mojí nohy, ale při každým pohybu co jsem udělala se to jenom zhoršilo. Neviděla jsem žádnou naději, jak se z toho dostat. To tu takhle uhořím? Jak se toho trámů mám sakra zbavit? Bolest mi zastírala smysly. Nedokázala jsem se soustředit. Už mi docházely hlasivky z toho křiku. Po tvářích mi stékaly slzy proudem. Nemůžu to takhle umřít. Vše kolem mě bylo rozmazané. Začali se mi před očima míhat vzpomínky na otce. „ Stell poslouchej mě. Vše je v pořádku, ty se teď zvedneš a necháš mě tu. Já to zvládnu ano? Buď tu umřeme oba dva a nebo jen já, co je lepší? Ty toho můžeš v životě dokázat ještě hodně i za mě, proto zapomeň na tu bolest, zvedni se a jdi dál. Chápeš?" Vybavily se mi otcovi poslední slova. Na tohle si vzpomenu vždy, když už nedokážu jít dál, zatím mi to vždycky pomohlo. Ale teď? Nemůžu ho zklamat... zatnula jsem zuby, popadla hořící trám, nevnímala bolest popálených rukou ani nohou a co největší silou trám nadzvedla. Ani se nehnul. Všechny moje svaly povolili. „Nedokážu to Tati!" Vzlykla jsem nahlas... „Tati?" Otázal se mě něčí hlas. Prudce jsem otevřela oči. U trámu klečel ten kluk, co mi navrhoval abych se přidala k Tirialeňákům. Chytl hořící trám do svých svalnatých rukou a silou se ho snažil dostat z mé nohy. Zatnul svaly a trám se konečně pohnul. Rychle jsem dostala nohu pryč. Opět kládu upustil a rozešel se ke mně. Já se snažila poznat co se stalo s mojí nohou. Byla ohnutá do nepřirozené polohy a příšerně bolela. „nalomená holeň a vyvrknutý kotník, kotník půjde zpravit hned, ale zlomenina potrvá déle" oznámil mi mé zranění. Klekl si těsně vedle mé nohy a chytl ji do ruky. Druhou rychle vrazil do kotníku z druhé strany a kloub se vrátil na své místo. Přidušeně jsem výkřikla a zaryla prsty do hlíny pod sebou „ v pořádku?" No to si snad dělá srandu, vždyť já tady málem umírám z té bolesti... i přes to co mi problesklo hlavou jsem jen semkla rty a přikývla. „Zkus se teď zvednout a dostat se na bezpečné místo. Já mám ještě práci."kývl směrem k podiu. „Kde tady mám najít bezpečné místo?" Rozhodila jsem rukama.„ Jdu s tebou" oznámila jsem a chytla ho za ruku, abych se mohla zvednout. „Není čas! Podívej kolik toho už shořelo, s tvojí nohou nikoho nezachráníme!" Snažil se mi to vyvrátit, ale já už se rozešla směrem k podiu a snažila se nedat najevo mou bolest. Pochopil, že mě nepřemluví a tak mě jen podchytil pod paží, abych se o něj mohla opírat a nabrali jsme rychlé tempo.
____________________
~Ellis