Jeho úsměv✔

//8//

'Od toho dne již uběhlo několik dnů, snad je to něco okolo týdne a půl. Kou se druhý den ve škole neukázal. Chtěla jsem se mu nějak dovolat, nebo za ním zajít domů, ale nevěděla jsem kde bydlí nebo jaké má telefonní číslo. Napadlo mě, že bych se zeptala jeho přátel, ale nevěděla jsem s kým se baví. Vlastně jsem ho nikdy neviděla bavit se s někým jiným.'

Je pátek. Před chvilkou mi skončila škola. Mě se ale domů ještě jít nechtělo a tak jsem se rozhodla jít na mé oblíbené místo. Je to dost rozlehlý park uprostřed města. V létě je tu spousta zeleně a ptáků zpívajících mi nad hlavou, na podzim se tu překrývá spousta tmavších barevných listů a v zimě jsou stromy zasypané bílou sněžnou peřinou. Uprostřed parku se nachází dřevěný altán, kam si ráda chodím sednout a počíst si mou oblíbenou knížku. Když je zima, nosím si s sebou termohrnek plný teplého čaje, ale teď je konec léta takže to ještě není potřeba. 

Jako vždy jsem si sedla do altánu na dřevěnou lavičku tak, abych měla výhled na většinu parku. Ze školní tašky jsem vytáhla knížku a začala jí číst na straně kde jsem naposled skončila. Mojí pozornost však odlákala postava která se zastavila u vchodu do altánu. Pozvedla jsem svůj pohled abych poznala osobu, která vyrušuje mé klidné čtení. Mé tělo celé ztuhlo. Překvapením jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásek. U vchodu stál Kou, kterého jsem tak dlouho neviděla. 

Upustila jsem svou knížku do které jsem ještě před chvilkou byla tak začtená a rychle jsem se postavila. Oba jsem na sebe jen beze slova koukali a čekali, kdo jako první ze sebe něco dostane. Už jsem to nemohla vydržet. Nemohla jsem vydržet tu myšlenku, že jsem ho tak dlouho neviděla a teď když stojí přede mnou ho nedokážu ani pozdravit. Zaťala jsem ruce v pěst a kousla se do spodního rtu. Už jsem nadále nemohla strpět to hromové ticho. Prostě jsem jen zavřela oči a ozvala se.  

,,A-ahoj." vykoktala jsem ze sebe a čekala na jeho odpověď. Kou na mě ale jen koukal. Jeho výraz v obličeji se pomalu měnil na smutnou tvář. Vyšel jeden stupínek a pomalu se ke mě začal přibližovat. Nevěděla jsem jak na to mám reagovat. 'Mám to zopakovat, nebo mám radši jen mlčet? Třeba se mnou teď nechce mluvit.' Takové myšlenky se mi v tu dobu míjely hlavou. Kou trošku posunul mou tašku a tak se uvolnilo místo kam si mohl on přisednout. Nic jsem neříkala a jen ho sledovala. ,,Promiň, že jsem ti dělal starosti." zašeptal Kou a shlédl na dřevěnou vrzající podlahu. ,,N-nemusíš se omlouvat. Nic jsi neudělal, jen jsem se bála jestli ti nic není." odpověděla jsem Kouovi na jeho odpověď a přátelsky se pousmála. Kou pořád jen zamyšleně koukal na podlahu.
   

Omlouvám se, že další epizoda je až po 2 dnech, ale měla jsem toho poslední dobou víc. Doufám, že se díl líbil.😇💫💞