Alone.

4

,,Strach nesmí být tvůj nepřítel." řekla jsem a Joshuovi do ruky zabodla nůž.
Joshua zařval bolestí.
,,Tak co zlato? Líbí se ti to?" začala jsem mu vrtat špičkou nože do čerstvé rány.
,,Pro...sím.....Neubližuj....mi....
Omlouvám se.....Prosím......" brečel jako malé děcko.
,,Davide? Nechal bys mě tu s mým novým kamarádem o samotě?"
Bezeslovně se vydal směrem nahoru. Pryč ze sklepa. Pryč od toho psychopata, který se ve mně právě probudil.
,,Takže zlato... copak s tebou uděláme...?"
,,NANCY PROSIM!!!!"
,,Ta ruka nevypadá moc dobře. Počkej, něco s ní provedeme, co ty na to?"
,,NEHRABEJ NA MĚ" křičel z plných sil. Já jeho požadavek ignorovala.
Čím víc jsem se k němu blížíla, tim víc se třásl a snažil se přetrhat provazy.
,,Ty se mě bojíš...." vysmála jsem se mu do očí.
,,No...Máš taky proč" uchechtla jsem se.
Pevně jsem uchopila nůž a máchla jsem mu vší silou do zápěstí jeho zraněné ruky. Vystříkla krev, jako z nějaké fontánky.
Zase začal řvát.
Už mě to štvalo, tak jsem mu narvala ten šátek do huby.
Pomaličku jsem mu tu ruku pižlala nožem. Chci, aby ho to co nejvíc bolelo. Aby pochopil, že si za to může sám.
Snažil se křičet, ale šátek mu v tom bránil.
S každým řezem bylo na podlaze víc a víc krve. Uklidňovalo mě, sledovat, jak potůčky krve dopadají na zem.
Joshua už pomalu ztrácel sílu na křik. Jen tam seděl a z očí mu tekly slzy.
Posledním seknutím jsem mu oddělila zápěstí od zbytku ruky.
,,To je tvoje ruka. Podívej se!" máchala jsem se smíchem s jeho rukou jako s nějakým želé. On jen mlčky pozoroval jeho právě amputovanou ruku.
,,Ukaž mi druhou ruku.. Jé, ty máš krásný prsten, můžu se na něj podívat?!"
Vcelku se uklidnil, ale ne na moc dlouho. Usekla jsem mu prsteníček i s tim prstenem.
Zase začal brečet.
,,Hmmmmm....Hezký prsten. Kdo ti ho dal?" zkoumala jsem jeho prst.
Začal něco šišlat.
,,Neni ti rozumět kámo."
,,Prosím....Už....Mě....Zabij." zašeptal, jakmile jsem mu vyndala šátek z huby. Fuj, celej uslintanej.
,,Máš pravdu, už tě nebudu trápit." přikývla jsem a šátek mu zase násilím nacpala do pusy.
Rozmáchla jsem se a nůž jsem zabořila do jeho břicha.
V jeho očích se začaly objevovat nové slzy beznaděje.
Olízla jsem čerstvou krev z nože.
,,Mňam...Trochu se ti tam pohrabeme, dobře...?"
Joshua už začal vykašlávat krev a pomalu ztrácel vědomí.
,,Ach jo, s tebou neni žádná sranda" pronesla jsem a nůž mu zabodla do hrudi. Z ní vytryskla skoro černá krev která mi zabarvila oblečení.
Naposledy párkrát zakašlal a pak zavřel oči. Navždy.
,,Davide, máš tu prácičku." zvolala jsem směrem od sklepa.
Následné kroky mě ujistily, že tu pořád je a nikam nezdrhl.
,,Dobrá práce." pochválil mě, když uviděl tu spoušť, která byla od mé maličkosti.
,,Kam ho dáme?" zeptala jsem se.
,,Pojď. Mam na to speciální místnost." zavedl mě do druhé části jeho domu.
,,Tady chcípl pes" znechuceně jsem prohlásila.
Na hromadě bylo naskládáno asi 10 mrtvol, některé už byly v rozkladu, jiné čerstvé. ,,To si sousedi nestěžujou, že tvuj barák smrdí jako skladiště sraček?"
David se jen zasmál. ,,Kdo říkal, že mam nějaké sousedy? Nebo spíš....Seznam se s nimi." řekl a ukázal na hromadu.
,,Jsi zvrhlý..." ušklíbla jsem se.
,,Já...? Ale kdepak...Já jsem jen jiný. A ty jsi...."
,,Jo jasný, já jsem taky jiná, už to znám." přerušila jsem ho.
Po odklizení těla mého spolužáka jsme se následně sešli v kuchyni, každý s šálkem kávy.
,,Koho máš teď v plánu zabít?" zeptal se po dlouhém mlčení.
Já jen polkla již vlažnou kávu, která mi pomalu chladla v ústech.
,,Těžká to otázka...." zamyslela jsem se
,,To je jako by ses mě zeptal, jaké si zítra vezmu oblečení....Je to čistě náhodné."
,,A pokud si to oblečení připravíš...?" snažil se mě přechytračit.
,,Tak je to ještě lepší....." usmála jsem se.
,,Líbí se mi, jak jsi zvrácená." chytl mě za ruku.
,,Jedno slovo....NE." naštvala jsem se.
,,Dobře dobře....Klid." znejistěl a raději už na mě nehrábl.
,,Ten nůž si nechám...Ano?"
,,Pro mě za mě si ho narvi třeba do prdele..." odsekl.
,,Copak?...Pán se nám nasral, že mu nedám?"
Neodpovídal.
,,No nic, já jdu." řekla jsem a zvedla se.
,,Počkej...." zarazil mě ,,Tak se alespoň převleč, ne?"
,,Hm, pravda...." usoudila jsem ,,jenže kde seženu oblečení? To mám jít nahá?"
,,Půjč si moje..." navrhl.
,,HAAH..Ani mě nehne..." odmítla jsem jeho nabídku.
,,Jak chceš, až tě někdo chytí, můj problém to nebude."
Ve dveřích, když už jsem byla připravená odejít, mi najednou něco blesklo v hlavě...

Musím se přece zbavit důkazů......

,,A pusa nebude?" zeptala jsem se.

Už teď vím, co bude následovat...

Byl očividně překvapený tím, co právě slyšel.
,,Jasně že bude sluníčko..." mrkl na mě,
,,Tak zavři oči..."
David, úplně omámený tím, že dostane pusu, naivně zavřel oči.
,,1....2.....3!" napřáhla jsem se a bezmyšlenkovitě ho bodla do hrdla.
,,P....roč....." zaskřehotal a sesunul se k zemi.
,,Strach nesmí být tvůj nepřítel, Davide..."
Po pár sekundách už nejevil žádné známky života.
Pomalu jsem jeho bezvládné, zakrvavené tělo odtáhla do té speciální místnosti.
,,Vítej na hromadě Davide....Určitě jsi mohl tušit, že tu jednou skončíš...."
mluvila jsem k jeho mrtvole.
,,Máš sladkou krev..." oblizovala jsem nůž ,,Nemusel jsi umřít....Zabila tě vlastní hloupost. Tak geniální a přitom takovej kretén..."

Ten pocit, uvnitř mě...Byl takový nepopsatelný.....Nepopsatelné blaho.....A dobrý pocit z toho, co jsem právě vykonala... Z toho, že jsem poslala masového vraha pod kytičky.

Jsem na sebe tak pyšná.....!

Ještě naposledy mé kroky vedly zpátky do Davidova domu. Napadlo mě, že bych to mohla uhrát na sebevraždu. Mezi jeho harampádím bylo několik štosů bílých měkkých papírů.

Skvěle! Teď ještě najít propisku...

Propiska se našla snadno. V jeho ložnici byly snad miliony propisek a poházených papírů. Pozorně jsem si ty papíry prohlédla.

Drahý Jasone.

Prosím o dodání nových zbraní, staré zmizely neznámo kam.
Cena jako obvykle.

Dne 28.9.2017 podepsán Pablo Miquel.

Co to má znamenat? A kdo je sakra Pablo Miquel?!
Papír jsem nenápadně strčila do kapsy.
Poté mě zaujmula obálka bez poštovní známky.
Otevřela jsem obálku, ve které byl krátký dopis:

Můj nejdražší příteli Wilsone.

Byl jsem odhalen. Již nadále nemohu vykonávat práci ve svém městě. Stěhuji se, daleko pryč. Pod jiným jménem, aby mě nemohli vypátrat.
Nejspíše mě teď budeš znát pod jménem DAVID WILLIAMS. Buď opatrný, pokud mě budeš chtít zkontaktovat.

Podepsán Jason Green.

Takže Davidovo pravé jméno je Jason?.... Co to má znamenat?
Proč by se sakra pletl do tohodle? Vždyť ještě ani nebyl dospělý....Vždyť ještě chodil do školy.

Pak jsem se ale zamyslela.

Proč tohle vlastně řeším? Vždyť už je stejně mrtvý...Díky mně...

Vrátila jsem se ke svému plánu.

Opatrně jsem rozepsala propisku a na čistý papír napsala:

Už je toho na mě moc...Myslim že smrt je jediné východisko z tohodle všeho.
Připojuji se ke svému dílu. Ke své hromadě.

-David

Papír jsem odložila k jeho už studenému mrtvému tělu. Prohledala jsem mu kapsy u kalhot.

Hm...Peníze a klíče od domu. Vše se může hodit...

Naposledy jsem se za ním ohlédla a pak vyšla z toho domu.

Z toho domu vyšel nový člověk.
Vlastně ne ani člověk.
Vyšel z něho vraždící stroj.
NEZASTAVITELNÝ VRAŽDÍCÍ STROJ.

Tadáááá :D
Pokud jste to dočetli až sem, moc vám děkuju :-3
Nesmírně si vážím každého přečtení, hlasu nebo komentáře.
Tak u další části bajbáj *-*