Tanaka no Suna

5. Vztek a obrana

Tanaka:

Slyším dva hlasy. Myslím, že je to Sasuke a Kakashi. Nemůžu ale otevřít oči. Najednou se objevil i třetí hlas, ten poznám bezpečně, to je Gaara. Takže je to asi všechno jenom sen.
"To nemůžu počkat až se vzbudí?" Jasný Gaara.
"Že to zvládnu já je jedna věc, ale jestli tě tu uvidí někdo jiný, bude problém. Promiň, ale musíš odejít."
Zní to tak reálně. Jakoby byli hned vedle mě.
"Myslel jsem, že třeba umírá nebo tak a běžel jsem hned sem. A když přijdu tak mi řeknete, že musím hned jít?"
"Ano Gaaro, je mi to líto, ale jdi prosím."
Najednou bylo ticho. Hlasy byly pryč.

Ani nevím, jak dlouho ležím, ale přijde mi, že už ovládnu své tělo.
Pokouším se otevřít oči. Kolem mě je ostré světlo, chvilku trvá než si zvyknu. Konečně se mi povedlo zaostřit a vedle mě stál Sasuke s Kakashim. Byla to snad pravda?
"Tanako, jak se cítíš?"
"Dobře mistře, děkuju. Ale co se stalo?"
Vypadalo to, že začne mluvit Sasuke, ale Kakashi ho předběhl.
"Gobi ti najednou bral až moc čakry, přestala jsi se ovládat. Naštěstí s tebou byl Sasuke, takže tě hned zastavil. Omdlela jsi, tak tě odnesl sem do nemocnice." Takže chce vážně zabít Itachiho? Byla to pravda.
"Aha, díky Sasuke." Neodpověděl, jen přikývl.
"Asi bys měla vědět, že tu byl Gaara. Ale hned jsem ho musel poslat pryč, aby ho nikdo neviděl." Začal Kakashi. Takže to nebyl sen, doopravdy jsem to slyšela. Kakashi hned pokračoval.
"Říkal něco o nějakých soškách, že cítil, že ti něco je." Ti orli, vážně to funguje. No páni, ale vážně to bylo až tak vážný, že to cítil?
Nijak jsem na to nereagovala.
"No, takže. Nechám vás tu o samotě, Sasuke tě pak vezme domu." Dořekl Kakashi a odešel.
Sasuke se na mě podíval a zhluboka se nadechl.
"Hele, nevím, co se stalo a proč to začalo. Chci jen říct, že je to jakoby se ten rozhovor nikdy nestal."
"Je mi to fuk Sasuke." Bylo mi jasný, že to jak se choval byla náhoda.
"Fajn, dojdu za někým jestli už tě můžu vzít domů." Ani jsem se na něj nepodívala. Je to jen horší a horší. Vážně musím žít s někým takovým? Kéž by tu byl Gaara, kéž bych se probudila dřív.

Po nějaké chvíli přišel Sasuke.
"Fajn, vypadá to, že můžeš jít, ale máš ležet doma. Tak se zvedej, jdeme." Jakoby to byl snad nějaký velitel nebo co. U východu z nemocnice stál Naruto a Kakashi. Naruto se ke mně hned rozeběhl.
"Slyšel jsem, co se stalo. Jsi v pořádku?"
"Ano Naruto jsem, děkuju."
"Je mi jasný, jak se cítíš."
"Já vím." Odvětila jsem a usmála se na něj.
"Tanako?"
"Ano, Kakashi-sensei?"
"Jen chci říct, že dnes máme misi, ale ty na ni nepůjdeš."
"Cože? Ale já jsem v pořádku." Dělaj jakobych umírala. Jsem v pohodě.
"Vypadáš tak, ale nesmíme nic riskovat."
"To není fér." Sasuke se tomu zasmál, spíš se mi vysmál.
"Ty buď zticha. Jdeme." Zavelela jsem Sasukemu. Vypadal, že mi něco řekne, ale Kakashi no nenechal. Ignoruju ho jak jen to jde, prostě pokračuju v chůzi. Vím, že jde kousek za mnou, slyším ho.
"Co to vlastně tak najednou bylo?" Zeptal se zničeho nic.
"No, já ani nevím. Prostě občas se to stane."
"Aha." Teda, to byl dlouhej rozhovor. Vypadá, nějak zaraženě, nebudu se ho na nic ptát. Jenom je zvláštní ho tak vidět.
Najednou naproti nám šli ti 3 kluci. Sasukemu zaplanuly oči vztekem, jakoby se v nich objevily plameny. Nechápu, proč ho to tak naštvalo.
"Zabiju je." Řekl polohlasně se zatnutými zuby. Čím víc se blížili, tím naštvaněji Sasuke vypadal. Dokud si ty kluci všímali mě, byl znát ten odpor v obličeji, ale když si všimli Sasukeho, byl tam i strach. Už jsme byli opravdu blízko a Sasuke už byl připravený.
Jak jen ho zastavit?
"Chido..." Než to dořekl chytla jsem jeho ruku. Jenom stál a koukal na naše spojené ruce. Málem je vážně zabil.
"Okamžitě mě pusť." Ten hlas. Zněl pořád stejně naštvaně. Pustila jsem jeho ruku. Ty kluci mezitím utekli.
"Nevím, proč mě bráníš, ale víš, že nemusíš."
"Jo já vím, neber to tak, že tě braním. Jenom se musím zbavovat ubožáků." Přikývla jsem a neřešila to.
Prostě Sasuke.

Došli jsme domu. Donutil mě si lehnout do postele. Poměrně rychle jsem usnula.

Sen

"Jsi tak silná zlatíčko."
"Mami? Co tady děláš?" To- toje vážně mamka? Tady?
"Nejsem tady, jsem jenom výplod tvé fantazie. Vybavuješ si mě z fotek."
Tak takhle to je.
"Aha, ale prosím, že mi dokážeš poradit, jak mám pokračovat?" Podívala se na mě dost smutně.
"Nemám svou mysl. Mluvím jen tak, jak si to teď představíš."
"Chápu." Kéž bych ji někdy doopravdy mohla potkat a mluvit s ní.
"Ale něco ti povím. Se Sasukem to nevzdávej."
"Ale....on chce." Ani mě to nenechala dokončit.
"Já vím, vím co chce udělat. Ale stejně si to pamatuj." Konec věty už zněl trochu nečistě, protože se začala vypařovat. Sbohem mami.

Konec snu

Škoda že to byl jenom sen. Rozhlédla jsem se po pokoji a Sasuke seděl na křesle u postele. Nedíval se na mě.
"Jak dlouho jsem spala?" Konečně se zaměřil na mě.
"Asi dlouho, už jsem se vrátil z mise." Cože? Tak to bylo asi hodně dlouho.
"Noo takže jak ti je?" Falešný zájem si myslím.
"Jo dobře, a co mise?"
"Pro mě dost jednoduchá." Musela jsem se zasmát. No, že jsem se vůbec ptala.
"Hele Tanako slíbila bys mi něco?" Co zase chce?
"No co?" Podíval se mi přímo do očí. Byl to úplně jiný pohled, než jaký jsem normálně znala. Byl tak pronikavý a upřímný.
"Budu muset na nějakou dobu odejít. Neptej se kam. Ale hlavně, ikdybych se dlouho nevracel, tak ty prosím zůstaň doma."
"No dobře, slibuju." Mám mít strach? Nějak jsem to nepochopila. A zajímá mě, kam půjde, ale budu mu věřit.
Nachvíli Sasuke zmizel a vrátil se s dvěma miskama nudlí.
"Na, musíš něco sníst."
"Děkuju Sasuke." Jako odpověď  se usmál. Tohle bych nečekala. Vážně dokáže být i milý.
Když jsme oba dojedli, řekl, že půjde.
Tak co teď? No, slib je slib, zůstanu tady.

Sasuke:

Vůbec se mi tam nechce. Zase čekám boj, nebo něco takovýho. Strach nemám, ten nemám nikdy. Ono to nějak dopadne.
Konečně jsem došel do úkrytu. Oba dva zase připravení, ale nebojím se jich. Nepřišel pozdrav ani nic takovýho.
"Tanaka no Suna, zajímavý děvče."
"Co ti je po ní?" Proč začal o Tanace.
"Hodila by se k nám, Sasuke ty víš, že ke mně musíš, je to tvá povinnost. O ni se máš starat, tak proč ji nepřidat." Ne to ne, ona s tímhle nemá nic společnýho. Tohle ne.
"Ona do toho nepatří!" Řekl jsem to opravdu rázně. Začíná se ve mně probouzet vztek.
"Právě, že ano. S Gobim po svém boku budeš silnější, obávanější."
"Hlavně mi netvrď, že jde o mě. Chceš její sílu." Zasmál se, jak mě ten smích rozčiluje. Chci ho zabít. Tak moc.
"Mně se hodí taky, to nepopírám. Ale já ji neovládnu." Nachvíli se odmlčel a pokračoval.
"Je mi jedno jestli se ti to líbí nebo ne, klidně si pro ni hned dojdu." Ty hajzle! Vůbec se jí nedotkneš. Okamžitě jsem se rozeběhl proti němu i se svým Chidori, ale Kabuto mě odhodil dřív než jsem něco stihl.
"Tanaku si nevezmete!" Zakřičel jsem. Kabuto vytáhl kunai a chvíli jsme bojovali jen fyzicky, trochu mě řízl do ruky, ale zvládnu to. Povedlo se mi ho odkopnout a mohl jsem na Orochimara. Zapl jsem svou pečeť.
"Dovoluješ si na mě používat, mojí pečeť?" Bylo mi jedno, co řekl prostě jsem vyletěl k němu. Chidori ho netrefilo, ale pár ran jsem mu dal. Odhodil mě k zemi. Moje čakra už je na bodu mrazu. Jsem úplně vyřízený.
"Koho by napadlo, že kvůli týhle holce budeš takhle bojovat. Bráníš ji statečně, ale nevyjde to. Oba tady budete jestli chceš zesílit." Kéž bych měl sílu, kéž bych ho mohl hned zabít. Bez jediného slova jsem odešel. Sotva lezu, všechno mě bolí. Proč jsem se kvůli ní takhle porval?
Konečně doma, vešel jsem dovnitř. Hned jak si mě Tanaka všimla, vytřeštila oči.
"Proboha Sasuke, co se ti....."
"Nezajímej se." Nenechal jsem ji to doříct a prostě jsem odešel k sobě. Musí být dost zmatená. To přežije.

Vím, že tahle kapitola je trošku o ničem. Zjistila jsem, že snad všechny nápady, které mám se dají použít, až později. Budu se snažit psát lepší.