Ztraceni v oceánu [JungKook]

*10*

„Okay, můžeš," poklekl a já se posadila na jeho ramena.

„Myslíš, že mě vážně zvedneš?" zapochybovala jsem, ale jinak jsem už radši neprotestovala.

Byl to jeho nápad a jestli si kvůli tomu namůže záda, tak... může si za to sám.

„Děláš si srandu? Nosil jsem tě, když jsi nemohla chodit. Od té doby jsi pěkně pohubla," řekl, a pak se zapřel do stromu před sebou.

Musela jsem se ho přidržet za hlavu, i když to šlo vážně blbě. Jakmile se postavil na nohy, div mě nepřepadla závrať, jak vysoko jsem se cítila.

Vážně mě táta nosil na ramenou, když jsem byla malá? A to jsem se jako nebála?!

„Bože to je výška," zanaříkala jsem a měla strach se ho pustit.

Musela jsem ale chytit větev i druhou rukou, abych ji zvedla a pokusila se jí shodit ovoce, které bylo opravdu hodně vysoko. Jsme odkázaní na to, co spadne samo. Dneska jsme se ale rozhodli udělat radikální krok.

A to vysvětluje pozici, v jaké se teď nacházíme.

„Možná bys mohla zkusit vylézt na tu větev. Měla bys lepší stabilitu," navrhl a jednou rukou pustil mé stehno.

„Nepouštěj mě!" okřikla jsem ho hned s panikou v hlase.

„Uklidni se, držím tě ještě druhou rukou. Tak co říkáš, zkusíš to? Byla bys zase o kousek výš a třeba bychom to dostali dolů,"

Nedivila bych se, kdyby mu ze mě už tekly nervy. Jenže já se hrozně bojím výšek a už jen ten pohled na strom s papájami mi stačil, abych měla závrať.

„Tak dobře,"

Dost neobratně jsem přelezla na větev, která se pod mou váhou nepříjemně prohnula. Naštěstí to nevypadalo, jakože se chce zlomit.

„Vida, jsi tam!" tlesknul nadšeně a znovu mi začal podávat větev, kterou jsem měla ovoce shodit.

Kdybych na to neměla takovou chuť, tak se na to vykašlu už dávno a řeknu mu, ať prostě seženeme něco jiného. Chodíme tu však už hodně dlouho a ani jedna blbá papája z toho stromu ne a ne spadnout. Je to docela frustrující, když víte, že tak dobré ovoce je jen kousek od vás. A vy ho nemůžete sníst.

Zvedla jsem větev a ta nádherně dosáhla až k ovoci. Párkrát jsem do něj jemně šťouchla a první středně velká papája se zřítila k zemi.

„Super!" chytil ji a bezpečně položil na zem.

Shodila jsem jich pak více, protože když se hned nerozkrájí, vydrží klidně i delší dobu. Jednou jsem dokonce shodila dvě najednou.

„Au," uslyšela jsem zespodu.

„Ježiši, promiň," přiložila jsem si ruku na pusu ve snaze se nerozesmát.

„To byla moje hlava," nafouknul tváře jak ryba, ale stejně nemohl zcela zakrýt svůj vlastní úsměv. Musela to být pěkná pecka.

Smála jsem se tak, div jsem z té větve až nespadla.

„Hele, bacha jo, nerad bych tu z tebe měl placku," vykulil oči, když jsem zavrávorala.

Rychle jsem se chytila stromu, abych fakt nespadla a smích mě hodně rychle přešel.

„To nechci ani já, věř mi," nabyla jsem znovu rovnováhy.

Shodila jsem všechno, co tam bylo. Pak jsem mu podala větev, kterou odložil a chystala se slézt. Problém byl, že to bylo neuvěřitelně vysoko. Aspoň jsem měla ten pocit. Nedokážu takhle seskočit dolů, vždyť si zlomím nohy. Navíc to není tak dávno, co se mi levá noha teprve uzdravila.