Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 4. - Kdo sakra jste?

Připadala jsem si jako mrtvá, ale pak se do mě opřel vítr a to černo se rozplynulo.. a já viděla, že padám. Než jsem stihla cokoliv udělat, či říct, tak jsem dopadla na nějakého chlápka v tmavě červeném kabátě. Ten jen zaklel a co nejrychleji se zvedl. Já jsem ležela na zemi, protože i přesto, že jsem si ten dopad změkčila, byl pěkně tvrdý a já si vyrazila dech.

Vypadalo to tu na nějakou přestřelku, nebo boj. Ten s červeným kabátem střílel z nějaké divné zbraně, vedle něj byla i nějaká žena s mečema nějaký svalovec s divnou barvou kůže. Vedle něj byl... Cože? Mýval? Co to sakra? A nějaký malý stromeček, či co. Začali se stahovat do kroužku, protože nejspíše prohrávali proti těm, kteří měli všichni nějakou podobnou uniformu a nebylo jim vidět do tváře. Nevím jestli jsem měla štěstí, že jsem uvnitř toho kroužku, ale nebudou střílet nejdřív po mně. To je rozhodně pozitivum.

Teď už opravdu uznali to, že prohráli. Položili zbraně na zem a zvedli ruce nad hlavu. Ti v uniformách je obklíčili, ale nejspíše je chtěli živé, protože měli nějaké vesmírné tasery. Už mi tak nějak došlo, že na Zemi nejsem.

Naštěstí se mi dech vrátil akorát ve správnou chvíli, abych vytvořila telekinetický štít. Kdybych to neudělala, tak by se momentálně všichni v tomhle kroužku svíjelili bolestí způsobenou elektřinou a následně chrápali jako zabití. Dobře, že tu jsem.

Doteď byly všechny zvuky okolo mě ztlumené a matné. Teď už zvuky rozlišuji lépe. Nikdo v kroužku se ani nepohnul, protože nevěděli co se děje.

První promluvil ten muž v červeném kabátu: „Rockete? Co to je?" „Já, nevím," ozvalo se od toho mývala. Takže umí i mluvit. To je trochu strašidelné. I přesto, že už jsem mohla dýchat tak jsem se rozkašlala a převalila na ruce, čímž jsem na sebe strhla pozornost.

„Kdo jsi?" zeptala se klidně, až ledově, ta žena, která měla zelený obličej? Co to sakra? „Kiara. Taky mě těší." „Tos udělala ty?" zeptal se ten muž v červeném kabátě. Upřímně mi trochu připomínal Owena, ale i ten má lepší styl oblékání.

„Co? Ten štít? Jo. Ale dlouho nevydrží. Ty tejpci maj silný zbraně." Všichni se na sebe podívali a pak ten v červeném kabátě rozkázal: „Takže až ten štít zmizí tak se rychle dostaneme k Milánu a odletíme pryč."

„Nechtěli byste malinko pomoct? Každý člověk se hodí ne?" zeptala jsem se i přesto, že jsem je znala pár minut, ale už jsem je zachránila.

Ten v červeném kabátě už chtěl říct ano, ale ta zelená ženská ho předběhla: „Ne." On se na ní zle podíval a pak řekl: „Můžeš nám pomoct, ale nemáme zbraně navíc." „V pohodě. Mám vlastní," řekla jsem a vytáhla jsem S.H.I.E.L.D.ovskou pistoli.

„Co to je sakra za zbraň?" zeptal se ten mýval, tedy Rocket, jestli si to pamatuju dobře. Zvedla jsem ji před sebe a začala menší přednáškou: „Pistole na bázi Coltu s originálnější, modernější výbavou, kterou vymyslely hlavy v Česku. Chytré to hlavy."

„Dyť je tak dvě stě let stará," rozčiloval se Rocket. Musím uznat. Byl roztomilý. Hrozně roztomilý, ale naštval mě.

„Nějakej velkej samopal by se mi za opasek strkal blbě."

„Přestaňte vy dva," ozval se ten v červeném kabátě. „Proč bys strkala zbraň za opasek?" zeptal se ten mě svalovec. „A kam jinam jí mám dát?" „Na záda, nebo někam, kde bude vidět, aby se tě lidi báli," odpověděl s úplně opačnou logikou, než má nošení právě takovéto zbraně.

„Tady jde o to, že lidi nechtěj, aby byla tahle zbraň vidět." „Proč?" ptal se na úplně retardovanou otázku a já se nezmohla na nic jiného, než na facepalm. „Nechte to bejt a raději zabíjejte ty Cariany, abychom se odsud dostali."